AMERIKA Franz Kafka

podnos a šťouchla jím Robinsona do břicha. Ten se zatvářil trpitelsky a teprve za chvilkupochopil, že má podnos podržet a že žena vyhledá něco k jídlu a dá mu to. Naložila sicehonem na podnos spoustu věcí, ale všechno to vypadalo spíše jako hromada špinavéhonádobí než jako právě připravená snídaně. Ještě když je žena tlačila ven a oni pospíchali kedveřím, přikrčeni, jako by se báli nadávek nebo ran, vzal Karel Robinsonovi podnos z rukou,neboť u Robinsona se mu nezdál dost v bezpečí.Když už byli na chodbě dost daleko ode dveří bytné, sedl si Karel s podnosem na zem apředevším jej očistil, dal dohromady věci, které k sobě patří, slil tedy mléko, seškrábal najeden talíř různé zbytky másla a pak odstranil všechny stopy, které prozrazovaly, že věcí bylouž použito, očistil tedy nože a lžičky, na rovno zakrojil nakousnuté chlebíčky a dodal tak tomuvšemu lepší vzhled. Robinson považoval tuto práci za zbytečnou a tvrdil, že snídaně častouž vypadala ještě daleko hůř, ale Karel se nedal od toho odvrátit, a byl dokonce rád, že seRobinson svými špinavými prsty té práce nechce zúčastnit. Aby byl Robinson zticha, přidělilmu Karel ihned, ovšem jednou provždy, jak mu přitom řekl, několik sušenek a hustou sedlinuz hrnku, ve kterém předtím byla čokoláda.Když přišli ke svému bytu a Robinson vzal bez okolků za kliku, zarazil ho Karel, neboť nebylopřece jisté, zda smějí vejít. „Ale ano,“ řekl Robinson, „on ji teď jenom češe.“ A v pokoji, stáleještě nevyvětraném a zatemněném seděla skutečně Brunelda v křesle, nohy širokoroztaženy, a Delamarche stál za ní hluboko skloněn a česal jí krátké vlasy, které byly hodněslepené. Brunelda měla na sobě zase docela volné šaty, tentokrát však bledě růžové, bylysnad o trochu kratší než ty včerejší, skoro až ke kolenům bylo vidět bílé, hrubě pletenépunčochy. Brunelda byla netrpělivá, že česání trvá tak dlouho, pohrávala si tlustýmčerveným jazykem mezi rty, někdy se dokonce s výkřikem: „Delamarchi!“ úplně odDelamarche odtrhla a ten klidně čekal se zdviženým hřebenem, až zase zvrátí hlavu dozadu.„Trvalo to dlouho,“ řekla Brunelda povšechně a ke Karlovi prohodila: „Musíš být trochuhbitější, chceš-li, abychom byli s tebou spokojeni. Neber si příklad z líného a žravéhoRobinsona. Vy jste zatím asi už někde snídali; příště to nestrpím, to vám povídám.“To bylo velmi nespravedlivé a Robinson také zavrtěl hlavou a pohyboval rty, ovšem bezhlesu, Karel však pochopil, že na pány lze zapůsobit jen tím, že jim člověk ukážepřesvědčující práci. Vytáhl tedy z kouta nízký japonský stolek, prostřel na něj ubrus arozestavil přinesené věci. Kdo viděl, jak ta snídaně vznikla, mohl být s tím vším spokojen,jinak se však dalo snídani leccos vytknout, jak si Karel musil přiznat.Naštěstí měla Brunelda hlad. Kývla uznale na Karla, když všechno připravoval, a někdy mupři tom překážela, neboť si nedočkavě brala nějaké sousto měkkou tlustou rukou, kterouhned všechno rozmačkala. „Udělal to dobře,“ řekla mlaskajíc a stáhla vedle sebe na židliDelamarche, který nechal trčet v jejích vlasech hřeben, aby jej měl po ruce pro další práci.Také Delamarche byl vlídnější, když spatřil jídlo, oba byli velmi hladoví, jejich ruce se míhaly