AMERIKA Franz Kafka

Potom však Karel řekl, že se teď už nesmějí zdržovat, že mají dlouhou cestu a vyjeli dalekopozději, než měli v úmyslu. Bylo už skutečně tu a tam vidět povozy a ojediněle i lidi, kteří šlido práce. Karel nechtěl svou poznámkou říci nic víc, než co skutečně řekl, Brunelda to všakve svém jemnocitu chápala jinak a celá se přikryla šedým šátkem. Karel proti tomu nicnenamítal; vozík přikrytý šedým šátkem byl sice velmi nápadný, ale nesrovnatelně méněnápadný, než by byla nepřikrytá Brunelda. Jel velmi opatrně; než zahnul za roh, pozorovaldalší ulici; když se to zdálo nutné, nechal dokonce vozík stát a šel sám několik kroků vpřed;když předvídal nějaké setkání, jež by mohlo být nepříjemné, čekal, až bylo možno se muvyhnout, nebo dokonce volil cestu docela jinou ulicí. Poněvadž předtím důkladně prozkoumalvšechny možné cesty, neoctl se ani tehdy v nebezpečí, že by jel velkou oklikou. Naskytly seovšem překážky, kterých se sice obával, které však v jednotlivostech nemohl předvídat. Takv jedné ulici, která zvolna stoupala, do daleka přehledná a k jeho radosti úplně prázdná -výhoda, které chtěl Karel využít a zvlášť si pospíšit - z tmavého kouta domovních vratznenadání vyšel strážník a zeptal se Karla, co to veze na vozíku, tak pečlivě přikrytém.Ačkoli se strážník díval na Karla velmi přísně, musil se přece usmát, když nadzdvihlpřikrývku a spatřil rozpálenou, postrašenou tvář Bruneldinu. „Cože?“ řekl. „Myslil jsem si, žetu máš deset pytlů brambor, a zatím je to jediná ženská? Kam to jedete? Kdo jste?“ Bruneldase ani neodvážila pohlédnout na strážníka, dívala se stále na Karla a zřejmě se obávala, že jiani on nedokáže zachránit. Karel však měl už dostatek zkušeností se strážníky, jemu se tovšechno nezdálo zvlášť nebezpečné. „Slečno,“ řekl, „ukažte přece průkaz, který jstedostala.“ „Ale ano,“ řekla Brunelda a začla tak zoufale hledat, že se jistě zdála opravdupodezřelá. „Slečna,“ řekl strážník se zřejmou ironií, „ten průkaz nenajde.“ „Ale najde,“ řeklKarel klidně, „má jej určitě, jenom jej založila.“ Začal teď hledat sám a opravdu jej vytáhl zaBruneldinými zády. Strážník na něj pohlédl jenom zběžně. „Tady to je,“ řekl strážník súsměvem. „Tak taková je to slečna? A vy, maličký, zařizujete zprostředkování a transport?Opravdu si nedovedete najít lepší zaměstnání?“ Karel jenom pokrčil rameny, to bylo zase toznámé vměšování policie. „Tak tedy šťastnou cestu,“ řekl strážník, když nedostal odpověď.Ve strážníkových slovech bylo asi pohrdání, Karel jel proto bez pozdravu dál, pohrdánípolicie je lepší než její pozornost.Krátce nato měl snad ještě nepříjemnější setkání. Přitočil se k němu totiž jakýsi muž, kterýtlačil před sebou vozík s velkými konvemi mléka, a chtěl se stůj co stůj dovědět, co leží naKarlově vozíku pod šedým šátkem. Nebylo pravděpodobné, že má stejnou cestu jako Karel,ale přesto zůstal po jeho boku, i když Karel zcela nečekaně zahýbal za roh. Spokojil senejdřív s výkřiky jako na příklad „Ty máš jistě těžký náklad!“ nebo „Špatně sis to naložil,nahoře něco vypadne!“ Potom se však rovnou zeptal: „Co to máš pod tím šátkem?“ Karelřekl: „Co je ti po tom?“ Ale poněvadž zvědavost toho muže tím ještě vzrostla, řekl Karelnakonec: „To jsou jablka.“ „Tolik jablek!“ řekl muž udiveně a ustavičně to zvolání opakoval.