Jak se tak díval, uvědomil si brzo, že je přece jen velmi unaven a že sotva dokáže být celounoc vzhůru. Snímek mu vyklouzl z rukou, Karel si naň položil obličej, ucítil na tváři konejšivýchlad a spokojeně usnul.Ráno se probudil tím, že ho kdosi lechtal pod paží. To ten Francouz si dovolil takovoudotěrnost. Ale už také Ir stál před Karlovým stolem a oba se na Karla dívali s velkýmzájmem, zrovna tak jako si Karel prohlížel v noci je. Karla neudivilo, že se nevzbudil, kdyžhoši vstávali; sotva si ze špatného úmyslu počínali zvlášť tiše, neboť on tvrdě spal a mimotojim oblékání a zřejmě ani mytí nedalo moc práce.Teď se navzájem náležitě a poněkud obřadně pozdravili a Karel se dověděl, že oba jsoustrojní zámečníci, že už dlouho nemohou sehnat v New Yorku práci, a proto velmi sešli. Abyto dosvědčili, rozepjal Robinson kabát a ukázalo se, že nemá košili; dalo se to ovšem poznatuž podle límečku, neboť mu seděl na krku příliš volně a byl přichycen vzadu na kabátě. Měliv úmyslu dojít do městečka Butterfordu, vzdáleného dva dny cesty od New Yorku, neboť tamprý jsou volná místa. Neměli nic proti tomu, aby Karel šel s nimi, a slíbili mu za prvé, že muchvílemi ponesou kufr, za druhé, že mu opatří místo učedníka, dostanou-li sami práci, to žeby byla maličkost, jen když vůbec bude nějaká práce. Karel se ještě ani závazně nevyjádřil, auž mu přátelsky radili, aby svlékl ty krásné šaty, protože mu budou vždycky na překážku, ažse bude ucházet o nějaké místo. Že má právě v tomto domě dobrou příležitost zbavit se těchšatů, protože pokojská obchoduje se šatstvem. Karel se dosud ještě ani nerozhodl, co sešaty udělá, a už mu je pomáhali svléknout a odnesli je. Když si Karel, osamělý a trochurozespalý, pomalu oblékal starý cestovní oblek, vyčítal si, že prodal šaty, jež by mu snadmohly uškodit při hledání učednického místa, ale jež by mu mohly jen prospět, kdyby seucházel o něco lepšího. Otevřel dveře, aby ty dva zavolal zpátky, srazil se však s nimi naprahu a oni položili na stůl jako výtěžek půldolar; tvářili se přitom tak radostně, že se člověkneubránil dojmu, že měli při tom prodeji také svůj výdělek, a to tak velký, že to bylo k zlosti.Nebylo ostatně kdy, aby si s nimi o tom promluvil, neboť vešla pokojská, právě tak rozespalájako v noci, prohlásila, že musí připravit pokoj pro nové hosty, a vyhnala všechny tři nachodbu. Jistě to tak nebylo, jednala tak jenom ze zlomyslnosti. Karel, který se právě chystal,že si složí kufr, musil přihlížet, jak ta žena popadla oběma rukama jeho věci a hodila je dokufru takovou silou, jako by to byla zvířata, která je třeba zneškodnit. Oba zámečníci se sicekolem ní točili, tahali ji za sukni, poklepávali jí po zádech, ale jestliže měli v úmyslu Karlovipomoci, pak se minuli cílem. Když žena kufr zavřela, vtiskla Karlovi držadlo do ruky, setřáslase sebe zámečníky a vyhnala všechny tři z pokoje s pohrůžkou, že nedostanou kávu,neposlechnou-li ji. Zřejmě docela zapomněla, že Karel nepatřil hned od počátku k těmzámečníkům, neboť s nimi jednala, jako by byli jedna parta. Zámečníci jí ovšem prodaliKarlovy šaty a tím prokázali mezi sebou jakési společenství. Na chodbě musili dlouho choditsem a tam a zvláště Francouz, který se zavěsil do Karla, neustále nadával a vyhrožoval, že
zboxuje hostinského, odváží-li se vylézt, a jako by se už na něho chystal, zuřivě třel o sebezaťaté pěsti. Konečně přišel malý, nevinný chlapec; musil se natáhnout, když podávalFrancouzi konvici s kávou. Bohužel přinesl jen konvici a nemohl pochopit, že by si byli přáliještě sklenky. Tak mohl pít vždycky jenom jeden a druzí dva stáli vedle něho a čekali. Karelneměl na kávu chuť, nechtěl však ty druhé urazit, a když došlo na něho, držel jen konvici uúst a nepil.Na rozloučenou hodil Ir konvicí na kamenné dlaždice. Dostali se z domu, aniž je někdospatřil, a vyšli do husté, nažloutlé ranní mlhy. Kráčeli celkem tiše vedle sebe po kraji ulice,Karel si musil sám nést kufr, ti dva by ho patrně vystřídali, teprve kdyby je o to poprosil; tu atam vyrazilo z mlhy auto a všichni tři se po něm otáčeli; jezdily zde ponejvíce obrovské vozya byly tak nápadné a objevovaly se tak nakrátko, že ani nebylo kdy, aby si člověk povšiml,zda v nich někdo sedí. Později se objevily kolony povozů, jež vezly do New Yorku potraviny,a zaplnily celou šířku ulice v pěti nepřerušených proudech, že nebylo možno přejít na druhoustranu. Místy se ulice rozšiřovala v náměstí, v jehož středu přecházel strážník na věžovitěvyvýšeném místě, aby měl dobrý přehled a mohl řídit svou hůlkou jak provoz na hlavní ulici,tak i provoz, který sem vyúsťoval z ulic postranních. Až k příštímu náměstí a k příštímustrážníkovi pak nikdo na dopravu nedohlížel, ale mlčící a pozorní vozkové a řidiči dobrovolnězachovávali nutný pořádek. Nejvíce se Karel divil naprostému klidu, s jakým se všechnodělo. Nebýt křiku bezstarostných zvířat, vezených na porážku, nebylo by snad slyšet nic neždusot kopyt a svištění pneumatik. Přitom ovšem vozy nejely stále stejnou rychlostí. Místy semusila vozidla úplně jinak seřadit, protože byl z postranních ulic příliš velký nával, a tu se pakzarazily celé proudy a jely jen krok za krokem, ale pak se opět stávalo, že se chvilku všechnohnalo bleskurychle kupředu, až se zas provoz uklidnil, jakoby ovládán jedinou brzdou. Přitomna ulici nezavířil ani prášek, všechno se pohybovalo v úplně čistém vzduchu. Nebyli tuchodci, zde neputovaly do města trhovkyně jako v Karlově vlasti, ale přece se tu a tamobjevovala velká plochá auta, na nichž stálo asi dvacet žen s nůšemi, tedy snad přecetrhovkyně, a natahovaly krk, aby viděly, jaký je na silnici provoz, a mohou-li doufat, žepojedou rychleji. Pak bylo vidět podobná auta, a po nich se procházeli muži s rukama vkapsách. Na všech autech byly rozmanité nápisy a Karel lehce vykřikl, když si na jednom zaut přečetl toto oznámení: „Přijmou se přístavní dělníci pro zasílatelství Jakob.“ Vůz jel právědocela pomalu a přihrblý čilý chlapík, který stál na schůdkách, vyzval ty tři pocestné, abynastoupili. Karel se skryl za zámečníky, jako kdyby mohl být na voze strýc a zahlédnout ho.Byl rád, že také ti dva odmítli pozvání, i když se ho jaksi dotkl povýšený výraz, s jakým toučinili. Jen ať si nemyslí, že jsou příliš dobří, aby vstoupili do strýcových služeb. Dal jim tohned najevo, samozřejmě, že nikoli výslovně. Nato ho Delamarche požádal, aby se laskavěnepletl do věcí, kterým nerozumí; přijímat lidi tímto způsobem je prý hanebný podvod a firmaJakob je pověstná po celých Spojených státech. Karel neodpověděl, měl se však od té doby
- Page 1 and 2: AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3: na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9: Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11: ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13: Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15: však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17: Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19: „Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21: to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23: Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25: „A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27: „To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 54 and 55: víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57: Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59: postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61: prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63: „Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65: „Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67: HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69: Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71: Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73: „Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75: svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77: doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79: alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81: vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83: PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85: přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87: výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89: Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91: jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93: co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103:
pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105:
nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107:
ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109:
„A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111:
„Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113:
Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115:
„To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117:
vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119:
„Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121:
„Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123:
prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125:
„Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127:
Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“