AMERIKA Franz Kafka

slovo, přes to rychle přešel a po několika krátkých otázkách, které položil vedoucí, prohlásil,že Karel je přijat. Vedoucí kanceláře, který se právě chystal k důležitější otázce, se obrátil kpísaři s otevřenými ústy, ten však záležitost uzavřel rozhodným mávnutím ruky, řekl: „Přijat“a také hned zapsal rozhodnutí do knihy. Písař se zřejmě domníval, že být evropskýmstředoškolákem je už něco tak potupného, že to lze beze všeho věřit každému, kdo to o sobětvrdí. Karel sám neměl proti tomu námitek, šel k písaři a chtěl mu poděkovat. Záležitost sevšak ještě trochu protáhla, když se ho teď zeptali na jméno. Karel hned neodpověděl,ostýchal se říci své pravé jméno a dát je zapsat. Jakmile tu dostane sebenepatrnější místo auspokojivě je zastane, pak se mohou jeho jméno dovědět, teď ale ne; příliš dlouho své jménotajil a nemůže je teď prozradit. Protože ho v tu chvíli jiné jméno nenapadlo, řekl přezdívku zesvých posledních míst: „Negro.“„Negro?“ zeptal se vedoucí, zavrtěl hlavou a ušklíbl se, jako by Karlova slova byla krajněnevěrohodná. Také písař se chvilku zkoumavě díval na Karla, potom však opakoval „Negro“a jméno zapsal.„Snad jste nezapsal Negro?“ vyjel si na něho vedoucí.„Ano, Negro,“ řekl písař klidně a udělal rukou pohyb, jako by další měl teď zařídit vedoucí.Také vedoucí se ovládl, vstal a řekl: „Jste tedy pro oklahomské divadlo –“ ale dál senedostal, nemohl dělat něco proti svému svědomí, sedl si a řekl: „Nejmenuje se Negro.“Písař povytáhl obočí, vstal teď sám a řekl: „Pak vám tedy sděluji já, že jste byl přijat prodivadlo v Oklahomě a že budete teď představen našemu vedoucímu.“Zase zavolali sluhu a ten vedl Karla k tribuně rozhodčích.Dole u schodů spatřil Karel dětský kočárek a právě také sestupovali dolů manželé, žena sděckem na ruce.„Přijali vás?“ zeptal se muž, byl mnohem čilejší než dříve, také žena se smála a dívala semuži přes rameno. Když Karel odpověděl, že byl právě přijat a že se jde představit, řekl muž:„Tak vám tedy blahopřeji. Také my jsme byli přijati. Zdá se, že to je dobrý podnik, člověk seovšem nemůže do všeho hned vpravit, takové je to všude.“ Řekli si ještě „na shledanou“ aKarel vystoupil na tribunu. Šel pomalu, neboť se mu zdálo, že malý prostor tam nahoře jepřeplněn lidmi, a on se nechtěl tlačit. Zůstal dokonce stát a rozhlédl se po velkém závodišti,jež sahalo na všech stranách až ke vzdáleným lesům. Zatoužil podívat se jednou na koňskédostihy, neměl k tomu v Americe dosud příležitost. Když byl malé děcko, vzali ho jednou vEvropě na dostihy, ale on se nepamatoval na nic, než že ho matka táhla mezi spoustou lidí,kteří se nechtěli uhnout. Dosud tedy vlastně neviděl vůbec žádné dostihy. Za ním zavrzalnějaký stroj, Karel se otočil a viděl, že přístroj, na němž se při dostizích oznamují jménavítězů, táhne nahoru tento nápis: „Obchodník Kalla se ženou a s dítětem.“ Zde se tedyoznamují kancelářím jména přijatých.