AMERIKA Franz Kafka

Vyšli pak dveřmi proti vchodu na malou chodbu; malý liftboy se tu opíral o zábradlí výtahu aspal. „Můžeme se obsloužit sami,“ řekla vrchní kuchařka tiše a nechala Karla nastoupit dovýtahu. „Deseti až dvanáctihodinová pracovní doba je přece jen trochu moc pro takovéhochlapce,“ řekla pak, když jeli nahoru. „V Americe je to zvláštní. Na příklad tady ten malýchlapec, přijel sem teprve před půl rokem se svými rodiči, je to Ital. Teď vypadá, jako by tupráci nemohl vůbec vydržet, nemá už v obličeji kousek masa, usíná ve službě, ačkoli je odpřirozenosti velmi ochotný - ale jen co si odslouží ještě půl roku zde nebo někde jinde vAmerice, všechno lehko vydrží, a za pět let z něho bude silný muž. Podobné příklady bychvám mohla vyprávět celé hodiny. Přitom ani nemyslím na vás, neboť vy jste silný mladík; jevám sedmnáct let, že ano?“„Příští měsíc mi bude šestnáct,“ odpověděl Karel.„Dokonce teprv šestnáct!“ řekla vrchní kuchařka. „Tak jen hlavu vzhůru!“Nahoře zavedla Karla do pokoje, který byl sice už v podkroví a měl jednu stěnu šikmou, alejinak, když se rozsvítily obě žárovky, vypadal velmi útulně. „Nelekejte se toho zařízení,“řekla vrchní kuchařka, „to není totiž hotelový pokoj, nýbrž jeden pokoj z mého bytu, který mátři pokoje, takže mi vůbec nepřekážíte. Zamknu spojovací dveře, abyste byl zcela nerušen.Zítra ovšem jako nový hotelový zaměstnanec dostanete svůj vlastní pokojík. Kdybyste bylpřišel se svými kamarády, byla bych vás uložila ve společné ložnici podomků, ale když jstesám, myslím si, že se vám tu bude líbit lépe, i když musíte ležet jenom na pohovce. A teďdobře spěte, abyste se posilnil do služby. Zítra to ještě nebude tak zlé.“„Děkuji vám mnohokrát za vaši laskavost.“„Počkejte,“ řekla a zastavila se u východu, „tady byste byl moc brzo vzhůru.“ A šla kpostranním dveřím, zaklepala a zavolala: „Terezo!“„Prosím, paní vrchní kuchařko,“ ozval se hlas malé písařky.„Až mě půjdeš ráno budit, musíš jít chodbou, tady v pokoji spí host. Je hrozně unaven.“Usmála se na Karla, když to říkala.„Rozumělas?“„Ano, paní vrchní kuchařko.“„Tak tedy dobrou noc!“„Dobrou noc přeji.“„Já totiž,“ řekla paní vrchní kuchařka na vysvětlenou, „už několik let neobyčejně špatně spím.Mohu teď být se svým postavením spokojena a nemám vlastně ani zapotřebí si dělatstarosti. Jistě to jsou následky dřívějšího trápení, že trpím takovou nespavostí. Usnu-li ve třihodiny ráno, mohu být ráda. Protože ale musím být už zase v pět, nejpozději o půl šesté namístě, musím se dávat budit, a to zvlášť opatrně, abych nebyla ještě nervosnější, než užjsem. A proto právě mě budí Tereza. Ale teď už víte opravdu všechno, a já se odtud ne a nehnout. Dobrou noc!“ A přes svou váhu byla téměř mžikem z pokoje.