alespoň do jedné ze společných nocleháren, pronajímaných podnikateli, a také kolemněkterých šly, ale Tereza se v tom nevyznala a matka už nechtěla odpočívat. Zrána, když sezačínal krásný zimní den, opřely se obě o zeď jednoho domu a snad tam trochu spaly, snadjen strnule hleděly otevřenýma očima. Ukázalo se, že Tereza ztratila svůj uzlíček, a matka sechystala Tereze nabít jako trest za tuto nepozornost, ale Tereza neslyšela a necítila žádnouránu. Šly pak dál ulicemi, které začínaly oživovat, matka při zdi, přešly přes most, kde matkasetřela rukou jinovatku ze zábradlí, a dostaly se nakonec, tehdy to Tereza trpně přijala, dnesto nechápala, právě k oné stavbě, kam byla matka na ráno objednána. Neřekla Tereze, zdamá počkat nebo odejít, a Tereza to považovala za rozkaz, že má počkat, protože to nejlépeodpovídalo jejímu přání. Sedla si tedy na hromadu cihel a dívala se, jak matka rozdělala svůjuzlíček, vytáhla z něho pestrý hadřík a ovázala si jím šátek, který měla celou noc na hlavě.Tereza byla příliš unavena, aby jí vůbec přišlo na mysl, že má matce pomoci. Aniž seohlásila v boudě na staveništi, jak je zvykem, aniž se koho zeptala, vystoupila matka rovnouna žebřík, jako by už sama věděla, jaká práce jí byla přidělena. Tereza se tomu divila,protože přidavačky na stavbě bývají zaměstnávány pouze dole při hašení vápna, podávánícihel a jiných jednoduchých pracích. Myslila si proto, že matka chce dnes dělat lépeplacenou práci, a rozespale se na ni nahoru usmívala. Stavba nebyla ještě vysoká, stálosotva přízemí, i když už k modré obloze čněly vysoké trámy lešení pro další stavbu, ještěovšem bez spojovacích prken. Nahoře matka obratně obešla zedníky, kteří kladli cihlu nacihlu a z nepochopitelných důvodů ji nevykázali, opatrně se přidržovala útlou rukou dřevěnépřepážky, která sloužila jako zábradlí, a rozespalá Tereza žasla dole nad tou obratností azdálo se jí, že se na ni matka ještě jednou laskavě podívala. Teď však matka došla na svécestě k hromádce cihel, před níž končilo zábradlí a pravděpodobně i cesta, ale nic na tonedbala, vykročila přímo přes tu hromadu cihel, a jako by ji její obratnost opustila, pobořila jia přepadla přes ni do hlubiny. Za ní se valila spousta cihel a konečně, drahnou chvíli později,uvolnilo se kdesi těžké prkno a s rachotem na ni spadlo. Poslední Terezina vzpomínka namatku byla, jak tam s roztaženýma nohama ležela v kostkované sukni, kterou měla ještě zPomořan, jak ji skoro zakrývalo to hrubé prkno, jež na ní leželo, jak se potom ze všech stransbíhali lidé a shora ze stavby volal nějaký muž zlostně cosi dolů.Bylo už pozdě, když Tereza skončila své vyprávění. Vyprávěla obšírně, což neměla jinak vezvyku, a musila se slzami v očích přestávat právě u lhostejných míst, když třeba popisovalatrámy lešení, které čněly k nebi, každý sám pro sebe. Nyní, po deseti letech, znala naprostopřesně každou maličkost, jak se tehdy udála, a protože pohled na matku nahoře ve zpoladohotoveném přízemí byl její poslední vzpomínkou na matčin život a ona ji ani nemohlavypovědět dost jasně svému příteli, chtěla se k tomu ještě jednou vrátit, když dovyprávěla,zarazila se však, zakryla si rukama tvář a neřekla už ani slovo.
V Terezině pokoji zažil však Karel také veselejší chvíle. Zahlédl tam při své první návštěvěučebnici obchodní korespondence a Tereza mu ji na jeho prosby půjčila. Zároveň sedomluvili, že Karel vypracuje úlohy z této učebnice a že je předloží Tereze, aby je prohlédla,neboť ona už knihu prostudovala, pokud to potřebovala pro svou drobnou práci. A tak leželKarel po celé noci s vatou v uších na své posteli dole ve společné ložnici, pro změnu vnejrůznějších polohách, četl v knize a čmáral úlohy do sešitku plnicím perem, které mu dalavrchní kuchařka odměnou za to, že pro ni velmi prakticky pořídil a čistě napsal velký seznaminventáře. Když ho ostatní hoši rušili, dokázal to většinou obrátit v dobré tím, že je vždyžádal, aby mu trochu poradili s angličtinou, až toho měli dost a nechali ho na pokoji. Často sedivil, že se ostatní úplně smířili se svým nynějším postavením, že vůbec nepociťují jehopřechodný ráz - liftboyové starší dvaceti let nebyli trpěni - že nechápou, jak je nezbytné, abyse rozhodli o svém budoucím povolání, a přes Karlův příklad nic nečtou, leda detektivky,které ve špinavých cárech kolovaly od jedné postele ke druhé. Když se setkali, opravovalaTereza úlohy s neobyčejnou důkladností; někdy se rozcházeli v názorech, Karel uváděl jakosvědka svého slavného newyorského profesora, ale to na Terezu platilo stejně málo jakonázory liftboyů o gramatice. Vzala mu plnicí pero z ruky a přeškrtla místo, o němž bylapřesvědčena, že je chybné, Karel však v takových sporných případech z důkladnosti přeškrtlzase Tereziny škrty, ačkoli to neměla zpravidla spatřit žádná vyšší autorita než Tereza.Někdy však přišla vrchní kuchařka a rozhodla pak vždy v Terezin prospěch, což nebylo ještěprůkazné, neboť Tereza byla její sekretářka. Příchod vrchní kuchařky byl však zároveňznamením smíru, neboť vařili čaj, přinesli zákusky a Karel musil vyprávět o Evropě, přičemžho ovšem mnohokrát přerušovala vrchní kuchařka, jež se neustále vyptávala a divila, takžesi Karel uvědomil, kolik se tam za poměrně krátkou dobu od základů změnilo a kolik se tohoasi také už změnilo za dobu jeho nepřítomnosti a jak se to vůbec pořád mění.Karel byl asi měsíc v Ramsu, když šel jednou večer kolem něho Renell a řekl mu, že ho předhotelem zastavil jakýsi muž jménem Delamarche a že se ho vyptával na Karla. Renell prýneměl důvod, aby něco zamlčoval, a vyprávěl podle pravdy, že Karel je liftboyem, ale mánaději, že z protekce vrchní kuchařky dostane ještě docela jiné místo. Karel si všiml, jakopatrně Delamarche jednal s Renellem, a že ho dokonce pozval, aby s ním ten večerpovečeřel.„Nemám už nic společného s Delamarchem,“ řekl Karel, „a ty se měj před ním také napozoru!“„Já?“ řekl Renell, protáhl se a rychle odešel. Byl to nejhezčí hoch v hotelu a mezi ostatnímichlapci kolovala pověst, o které nikdo nevěděl, od koho pochází, že prý ho jedna vznešenádáma, jež bydlí už delší dobu v hotelu, ve výtahu při nejmenším zlíbala. Pro toho, kdo tupověst znal, bylo nepochybně velmi dráždivé, když viděl, jak kolem něho kráčí onasebevědomá dáma, klidnými, lehkými kroky, s jemnými závoji, s přísně upjatým živůtkem,
- Page 1 and 2:
AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3:
na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9:
Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11:
ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13:
Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15:
však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17:
Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19:
„Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21:
to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23:
Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25:
„A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27:
„To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53: Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55: víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57: Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59: postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61: prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63: „Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65: „Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67: HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69: Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71: Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73: „Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75: svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77: doprovázel, nemusila jako často p
- Page 80 and 81: vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83: PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85: přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87: výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89: Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91: jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93: co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103: pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105: nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107: ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109: „A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111: „Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113: Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115: „To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117: vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119: „Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121: „Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123: prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125: „Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127: Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“