AMERIKA Franz Kafka

alespoň do jedné ze společných nocleháren, pronajímaných podnikateli, a také kolemněkterých šly, ale Tereza se v tom nevyznala a matka už nechtěla odpočívat. Zrána, když sezačínal krásný zimní den, opřely se obě o zeď jednoho domu a snad tam trochu spaly, snadjen strnule hleděly otevřenýma očima. Ukázalo se, že Tereza ztratila svůj uzlíček, a matka sechystala Tereze nabít jako trest za tuto nepozornost, ale Tereza neslyšela a necítila žádnouránu. Šly pak dál ulicemi, které začínaly oživovat, matka při zdi, přešly přes most, kde matkasetřela rukou jinovatku ze zábradlí, a dostaly se nakonec, tehdy to Tereza trpně přijala, dnesto nechápala, právě k oné stavbě, kam byla matka na ráno objednána. Neřekla Tereze, zdamá počkat nebo odejít, a Tereza to považovala za rozkaz, že má počkat, protože to nejlépeodpovídalo jejímu přání. Sedla si tedy na hromadu cihel a dívala se, jak matka rozdělala svůjuzlíček, vytáhla z něho pestrý hadřík a ovázala si jím šátek, který měla celou noc na hlavě.Tereza byla příliš unavena, aby jí vůbec přišlo na mysl, že má matce pomoci. Aniž seohlásila v boudě na staveništi, jak je zvykem, aniž se koho zeptala, vystoupila matka rovnouna žebřík, jako by už sama věděla, jaká práce jí byla přidělena. Tereza se tomu divila,protože přidavačky na stavbě bývají zaměstnávány pouze dole při hašení vápna, podávánícihel a jiných jednoduchých pracích. Myslila si proto, že matka chce dnes dělat lépeplacenou práci, a rozespale se na ni nahoru usmívala. Stavba nebyla ještě vysoká, stálosotva přízemí, i když už k modré obloze čněly vysoké trámy lešení pro další stavbu, ještěovšem bez spojovacích prken. Nahoře matka obratně obešla zedníky, kteří kladli cihlu nacihlu a z nepochopitelných důvodů ji nevykázali, opatrně se přidržovala útlou rukou dřevěnépřepážky, která sloužila jako zábradlí, a rozespalá Tereza žasla dole nad tou obratností azdálo se jí, že se na ni matka ještě jednou laskavě podívala. Teď však matka došla na svécestě k hromádce cihel, před níž končilo zábradlí a pravděpodobně i cesta, ale nic na tonedbala, vykročila přímo přes tu hromadu cihel, a jako by ji její obratnost opustila, pobořila jia přepadla přes ni do hlubiny. Za ní se valila spousta cihel a konečně, drahnou chvíli později,uvolnilo se kdesi těžké prkno a s rachotem na ni spadlo. Poslední Terezina vzpomínka namatku byla, jak tam s roztaženýma nohama ležela v kostkované sukni, kterou měla ještě zPomořan, jak ji skoro zakrývalo to hrubé prkno, jež na ní leželo, jak se potom ze všech stransbíhali lidé a shora ze stavby volal nějaký muž zlostně cosi dolů.Bylo už pozdě, když Tereza skončila své vyprávění. Vyprávěla obšírně, což neměla jinak vezvyku, a musila se slzami v očích přestávat právě u lhostejných míst, když třeba popisovalatrámy lešení, které čněly k nebi, každý sám pro sebe. Nyní, po deseti letech, znala naprostopřesně každou maličkost, jak se tehdy udála, a protože pohled na matku nahoře ve zpoladohotoveném přízemí byl její poslední vzpomínkou na matčin život a ona ji ani nemohlavypovědět dost jasně svému příteli, chtěla se k tomu ještě jednou vrátit, když dovyprávěla,zarazila se však, zakryla si rukama tvář a neřekla už ani slovo.