AMERIKA Franz Kafka

Robinson zatáhl Karla na lavičku poblíž dveří a pošeptal mu: „Musíme ji poslechnout. Jsmetotiž na ní závislí. Najali jsme u ní pokoj a ona nám samozřejmě může kdykoli dát výpověď. Amy se přece nemůžeme stěhovat, jak bychom dostali zase odtud tu spoustu věcí apředevším Brunelda není vůbec schopna transportu.“„A tady vedle se nedostane jiný pokoj?“ zeptal se Karel.„Nikdo by si nás k sobě nevzal,“ odpověděl Robinson. „V celém domě nás nikdo nepřijme.“Seděli tiše na lavičce a čekali. Žena pořád pobíhala sem a tam mezi dvěma stoly, dřezem asporákem. Z toho, co vykřikovala, se dověděli, že její dceři není dobře, a že ona proto musízastat všechnu práci sama, totiž obsluhovat třicet nájemníků a vyvařovat pro ně. Ještě ktomu byla v nepořádku kamna, jídlo pořád ještě nebylo hotovo, ve dvou velikánských hrncíchvařila hustou polévku, a ačkoli ji často na zkoušku nabírala naběračkami a nechala ji stékat zvýšky, polévka ne a ne se povést, bylo to asi tím špatným ohněm, a tak si žena před dvířkysporáku dřepla skoro až na zem a šťourala pohrabáčem ve žhavém uhlí. Kuchyně byla plnákouře, který dráždil ženu ke kašli, chvílemi tak silnému, že se držela židle a několik minutnedělala nic jiného, než kašlala. Občas prohodila, že dnes už snídaně nebude, protože se jínechce a nemá ani čas. Poněvadž Karel a Robinson dostali rozkaz, že musí snídani přinést,ale neměli možnost si ji vynutit, neodpovídali na takové poznámky, nýbrž zůstali tiše sedětjako předtím.Všude kolem na židlích a na stoličkách, na stolech i pod stoly, ba dokonce na zemi,naházeno v koutě, stálo ještě neumyté nádobí od snídaně nájemníků. Byly tam konvičky, vnichž ještě zůstalo trochu kávy nebo mléka, na některých talířcích byly ještě zbytky másla,jedna velká plechovka se převrátila a sušenky se z ní rozkutálely. Z toho všeho by se dalasestavit snídaně, které by Brunelda nemohla vůbec nic vytknout, když se nedoví, jak k nípřišli. Když to Karel uvážil a pohled na hodiny mu ukázal, že tu teď už půl hodiny čekají aBrunelda možná zuří a štve Delamarche proti služebnictvu, zvolala právě žena mezizáchvatem kašle - při němž se upřeně dívala na Karla -: „Jen si tu seďte, snídani stejněnedostanete. Zato dostanete za dvě hodiny večeři.“„Pojď, Robinsone,“ řekl Karel, „dáme snídani dohromady sami.“ – „Cože?“ zvolala žena asklopila hlavu. „Prosím, buďte přece rozumná,“ řekl Karel, „pročpak nám nechcete dátsnídani? Čekáme teď už půl hodiny, to je dost dlouho. Platíme vám přece za všechno, a jistělíp než všichni ostatní. Že snídáme tak pozdě, je pro vás jistě nepříjemné, ale jsme u vás vnájmu, máme ve zvyku pozdě snídat a vy se tedy musíte také trochu zařídit podle nás. Dnesje vám to přirozeně zvlášť zatěžko, když vaše slečna dcera je nemocná, ale zato jsme myzase ochotni sestavit si snídani tady z těch zbytků, když to jinak nejde a když nám nedátečerstvé jídlo.“Ale žena neměla náladu na přátelské povídání, pro tyto nájemníky zdály se jí příliš dobré izbytky od snídaně ostatních; měla však také už dost té dotěrnosti obou sluhů, popadla proto