AMERIKA Franz Kafka

svého liftboye, Karel přijímal takovou vlídnou pozornost s vážnou tváří, ale byl tomu rád.Mnohdy, když byl provoz trochu slabší, přijímal i zvláštní malé příkazy, na příklad aby došelpro nějakou maličkost, zapomenutou v pokoji, hostu, který se už nechtěl do pokojeobtěžovat. Tehdy rychle vyjel sám ve svém výtahu, který v takových chvílích zvlášť dobřeovládal, vstoupil do cizího pokoje, kde se často povalovaly nebo visely na věšácíchneobvyklé a nevídané věci, ucítil charakteristickou vůni cizího mýdla, voňavky, ústní vodičky,ani chvilku se nezdržel, a hned zase spěchal zpátky s předmětem, který většinou nalezl,ačkoli pokyny hostů bývaly nepřesné. Často litoval, že nemůže převzít větší úkoly, protože ktomu byli zvláštní sluhové a poslíčkové, kteří vyřizovali příkazy na kole, nebo dokonce i namotorce. Jen při posílkách do jídelen nebo do heren se mohl Karel uplatnit, byla-li vhodnápříležitost.Když se po dvanáctihodinové pracovní době vrátil z práce, a to tři dny v šest hodin večer adalší tři dny v šest hodin ráno, byl tak unaven, že šel rovnou do postele a o nikoho senestaral. Měl postel ve společné ložnici liftboyů, paní vrchní kuchařka, jejíž vliv přeci asinebyl tak velký, jak se Karel první večer domníval, se sice snažila získat pro něho vlastnípokojík a bylo by se jí to snad také podařilo, ale Karel se toho zřekl, vida, jaké s tím mávrchní kuchařka potíže a jak často o této záležitosti telefonuje s jeho představeným, s tímtolik zaměstnaným vrchním číšníkem. Přesvědčil ji, že se pokoje vzdává docela vážně, kdyžpoukázal na to, že nechce, aby mu ostatní chlapci záviděli výhodu, o kterou se vlastně svouprací sám nezasloužil.Klidnou ložnicí ten sál ovšem nebyl. Každý hoch si totiž jinak rozděloval svédvanáctihodinové volno mezi jídlo, spánek, zábavu a vedlejší výdělek, a proto bylo v sáleneustále velmi rušno. Někteří hoši spali a přetáhli si přikrývku přes uši, aby nic neslyšeli;když se přece jen někdo probudil, překřikoval tak zuřivě křik druhých, že se probudili i ostatníspáči, i když měli sebelepší spánek. Téměř každý hoch měl svou dýmku, viděli v tomjakýsi přepych, i Karel si ji pořídil a brzy mu zachutnala. Ve službě se však kouřit nesmělo, aproto kdekdo kouřil v ložnici, když zrovna tvrdě nespal. A tak stálo kolem každé postelemračno kouře a všechno bylo zakouřeno. Ačkoli většina hochů s tím vlastně souhlasila,nebylo možno prosadit, aby v noci svítilo světlo jen na jednom konci sálu. Kdyby se tentonávrh prosadil, mohli se ti, kdo chtěli spát, klidně vyspat v tmavé polovině sálu - byl to velkýsál se čtyřiceti lůžky -, a ostatní zatím mohli v osvětlené části hrát v kostky nebo karty azařídit si všechno, k čemu je třeba světla. Jestliže by chtěl jít spát někdo, jehož postel stála vosvětlené polovině sálu, mohl použít jedné z volných postelí ve tmě, neboť vždycky bylo dostvolných postelí a nikdo nic nenamítal proti tomu, aby někdo jiný dočasně použil jeho postele.Ale nebylo noci, kdy by se toto rozdělení dodržovalo. Vždy se stávalo, že na příklad dva hoši,kteří využili tmy, aby se trochu prospali, dostali chuť zahrát si v posteli karty. Dali si tedy mezipostele prkno a rozsvítili ovšem nejbližší elektrickou lampu, jejíž bodavé světlo vyrušilo ze