AMERIKA Franz Kafka

Mám nádherný klavír. Strýc mi jej daroval. Budete-li si přát, zahraji vám potom všechnyvěcičky, které umím; není jich bohužel mnoho a také se vůbec nehodí pro tak velkolepýnástroj, na jakém by měli hrát jenom mistři. Dáte-li mi předem zprávu o své návštěvě,můžete však mít i toto potěšení, neboť strýc mi chce co nejdřív vzít nějakého prosluléhoučitele - dovedete si představit, jak se na to těším - a jeho hra bude zajisté stát za to, abystemě navštívila, až budu mít hodinu. Mám-li být upřímný, jsem rád, že je už na hraní pozdě,neboť neumím ještě vůbec nic; divila byste se, jak málo znám. A teď dovolte, abych serozloučil, konec konců je už přece čas jít spat.“ A protože se Klára na něho laskavě podívalaa patrně mu vůbec nezazlívala tu rvačku, dodal s úsměvem, když jí podával ruku: „V mévlasti se říká: Spi dobře a sladce sni.“„Počkejte,“ řekla a nepřijala podávanou ruku, „snad byste měl přece zahrát.“ A zmizelamalými postranními dveřmi, vedle nichž stál klavír.„Co se to děje?“ myslil si Karel. „Dlouho čekat nemohu, i když je tak milá.“ Někdo zaklepal nadveře z chodby a sluha, který se neodvažoval zcela otevřít, zašeptal malou štěrbinou:„Promiňte, právě mě volají a nemohu déle čekat.“„Tak jděte,“ řekl Karel, neboť teď si už troufal najít cestu do jídelny sám. „Jenom mi nechte zadveřmi lucernu. Kolik je vlastně hodin?“„Bude tři čtvrti na dvanáct,“ řekl sluha.„Jak pomalu ten čas utíká,“ řekl Karel. Sluha chtěl už zavřít dveře, když si Karel vzpomněl,že mu ještě nedal spropitné, vytáhl z kapsy šilink - jak je v Americe zvykem, nosil teďvždycky drobné mince volně v kapse u kalhot, kde mu cinkaly, kdežto bankovky měl vnáprsní kapse - a podal sluhovi minci se slovy: „Za vaše dobré služby.“Klára se už zase objevila a přihlazovala si rukama účes, když vtom Karla napadlo, že přecejen neměl posílat sluhu pryč, neboť kdo ho teď dovede na stanici městské dráhy? Ale co,však pan Pollunder ještě nějakého sluhu sežene; je ostatně možné, že zavolali sluhu dojídelny a potom že bude k disposici.„Přece jen vás prosím, abyste něco zahrál. Člověk tak málokdy slyší hudbu, že si nechcenechat ujít příležitost, aby ji slyšel.“„Pak ale je nejvyšší čas,“ řekl Karel, nerozmýšlel se už a sedl hned ke klavíru.„Chcete noty?“ zeptala se Klára.„Děkuji, neumím noty ani pořádně číst,“ odpověděl Karel a již hrál. Byla to písnička, kterou bymusil hrát velmi pomalu, aby jí zvláště cizinci aspoň trochu porozuměli, a Karel to dobřevěděl, ale odbřinkal ji v nejostřejším pochodovém tempu. Když skončil, rozhostilo se v domězase ticho, jako by se vtlačilo zpátky na své místo, z něhož bylo hrou vypuzeno. Oba sedělijako omámeni a nehýbali se.„Docela pěkné,“ řekla Klára, ale po této hře nemohlo Karlovi zalichotit žádné zdvořilé slůvko.„Kolik je hodin?“ zeptal se.