AMERIKA Franz Kafka

nemohli odtrhnout od jídla, byli nakonec pošťuchováním ostatních donuceni, aby rovněžpovstali.„Doufám,“ řekl, Karel zatím už doběhl po špičkách zpátky na své místo, „že jste bylispokojeni s jídlem na uvítanou. Jídlo naší náborové skupiny se vcelku chválí. Bohužel musímuž hoštění zakončit, neboť za pět minut odjíždí vlak, který vás má dovést do Oklahomy. Je tosice dlouhá cesta, ale uvidíte, že je o vás dobře postaráno. Zde vám představuji pána, kterýpovede váš zájezd, musíte ho poslouchat.“Jakýsi hubený malý pán vylezl na lavici, na níž stál personální šéf, stačil se stěží zběžněuklonit a hned začal ukazovat napřaženýma nervozníma rukama, jak se všichni majíshromáždit, seřadit a vydat na cestu. Zprvu ho však neposlouchali, neboť ten, co už dřívepronesl k shromážděným řeč, uhodil rukou do stolu a spustil delší děkovnou řeč, ačkoli -Karel docela zneklidněl - bylo právě řečeno, že vlak brzo odjíždí. Ale řečník vůbec nedbal, žeani personální šéf neposlouchá, nýbrž že dává vedoucímu zájezdu různé pokyny, dlouze serozpovídal, vypočítával všechny chody, jež byly podávány, všechny je posoudil a na závěrzakončil pak řeč zvoláním: „Vážení pánové, tak si nás můžete získat!“ Všichni, kroměoslovených, se smáli, ale přece to byla víc pravda než žert.Tuto řeč ostatně odpykali tím, že musili teď k vlaku běžet poklusem. Ale ani to nebylo zvlášťobtížné, neboť - Karel si toho povšiml teprve teď - nikdo nenesl zavazadlo; jediné zavazadlobyl vlastně dětský kočárek, který tlačil otec a který teď jaksi nejistě poskakoval v čeleskupiny. Jací nuzní, podezřelí lidé se tu sešli, a přece byli tak dobře přijati a opatrováni! Avedoucímu transportu byli jistě svěřeni, aby o ně sám pečoval. Hned vzal sám jednou rukouza držadlo dětského kočárku a zdvihl druhou, aby skupinu povzbudil, hned byl za poslednířadou a pobízel ji, aby si pospíšila, hned běžel po stranách, díval se na některé pomalejší lidiuprostřed a snažil se ukázat jim pohyby rukou, jak mají běžet.Když se dostali na nádraží, byl vlak už připraven. Lidé na nádraží si na skupinu ukazovali,bylo slyšet výkřiky jako: „Ti všichni patří k oklahomskému divadlu!“ zdálo se, že divadlo jemnohem známější, než se Karel domníval, on se ovšem nikdy nestaral o věci kolem divadla.Pro skupinu byl vyhražen celý zvláštní vagón, vedoucí transportu vybízel k nástupu víc nežprůvodčí. Podíval se předem do každého jednotlivého oddělení, tu a tam něco urovnal ateprve potom nastoupil sám. Karel dostal náhodou místo u okna a přitáhl si Giacoma k sobě.Tak seděli těsně u sebe a vlastně se oba těšili na jízdu. Tak bezstarostně v Americe dosudnecestovali. Když se vlak rozjel, mávali rukama z okna a chlapci naproti nim se pošťuchovalia bylo jim to k smíchu.Jeli dva dny a dvě noci. Teprve teď Karel pochopil, jak je Amerika velká. Díval se neúnavně zokna a také Giacomo se k němu tlačil tak dlouho, až hoši naproti, kteří se pilně oddávali hřev karty, měli toho dost a uvolnili mu dobrovolně místo u okna. Karel jim poděkoval -Giacomově angličtině každý nerozuměl - a později byli hoši mnohem družnější, jak ani