AMERIKA Franz Kafka

Karel se právě trochu uklidnil takovými úvahami a chystal se, že si nenápadně přepočításpropitné, jež v noci dostal, neboť po hmatu mu připadalo neobyčejně bohaté, když vtompoložil vrchní číšník na stůl seznam se slovy: „Počkejte prosím ještě okamžik, Fjodore,“pružně vyskočil a vykřikl na Karla tak hlasitě, že Karel zprvu jen polekaně civěl do velkéčerné díry úst.„Odešel jsi bez dovolení ze svého místa. Víš, co to znamená? To znamená vyhazov. Nechcislyšet žádné omluvy, své vylhané výmluvy si můžeš nechat, mně úplně stačí to, žes tamnebyl. Jestliže takovou věc strpím a prominu jednou, uteče mi příště všech čtyřicet liftboyů zeslužby a já si mohu vynést po schodech svých pět tisíc hostů sám.“Karel mlčel. Vrátný přistoupil blíž a trochu popotáhl Karlovi kabátek, na němž bylo několikzáhybů, bezpochyby proto, aby vrchního číšníka zvlášť upozornil na tuto nepořádnost vKarlově oblečení.„Udělalo se ti snad najednou špatně?“ zeptal se vrchní číšník lstivě.Karel se zkoumavě na něho zadíval a odpověděl: „Ne.“„Tak ani špatně se ti neudělalo?“ zvolal vrchní číšník tím hlasitěji. „To sis jistě vymyslilnějakou báječnou lež. Jakou omluvu máš? Ven s tím.“„Nevěděl jsem, že se musí telefonicky žádat o povolení,“ řekl Karel.„To je ale povedené,“ řekl vrchní číšník, popadl Karla za límec kabátu a vlekl ho téměř vevzduchu k předpisům pro obsluhu výtahů, které byly připevněny na stěně. Také vrátný šel zanimi ke stěně. „Tady čti!“ řekl vrchní číšník a ukázal na jeden paragraf. Karel myslil, že si tomá přečíst potichu. „Nahlas!“ rozkázal však vrchní číšník.Místo aby četl nahlas, řekl Karel, doufaje, že tím spíše uchlácholí vrchního číšníka: „Známten paragraf, dostal jsem přece také služební řád a důkladně jsem jej pročetl. Ale člověkzapomene zrovna takové nařízení, které nikdy nepotřebuje. Sloužím už dva měsíce a nikdyjsem neodešel ze svého místa.“„Zato z něho odejdeš teď,“ řekl vrchní číšník, šel ke stolu, vzal zase do ruky seznam, jako bychtěl dál číst, uhodil jím však o stůl, jako by to byl nějaký bezcenný cár, a přecházel křížemkrážem po pokoji, rudý na čele i ve tváři. „Má to člověk zapotřebí kvůli takovému výrostku!Takové rozčilování v noční službě!“ vyrazil ze sebe několikrát. „Víte, kdo chtěl právě vyjetnahoru, když tenhle spratek utekl od výtahu?“ obrátil se na vrátného. A vyslovil jméno, přiněmž se vrátný, který jistě znal všechny hosty a mohl odhadnout jejich významnost, takzachvěl, že rychle pohlédl na Karla, jako by pouhá jeho existence byla potvrzením, že nositelonoho jména musil chvilku marně čekat u výtahu, od něhož utekl liftboy.„To je strašné!“ řekl vrátný a nesmírně znepokojen potřásal zvolna hlavou nad Karlem, kterýse na něho smutně díval a myslil si, že teď bude musit ještě ke všemu pykat za nechápavosttoho člověka.