AMERIKA Franz Kafka

Nic jiného si nepřál, tím líp budou držet pahýly a může je teď zarazit pevněji. A nyní páčil všísilou, s rukama široko rozpřaženýma, s nohama široko rozkročenýma, hekal a přitom bedlivěpozoroval dveře. Jistě dlouho neodolají, to s radostí poznal z toho, jak zřetelně a slyšitelněpovolovaly zástrčky. Čím pomaleji to však jde, tím je to správnější, zámek ani nesmívyskočit, toho by si přece na balkóně povšimli, zámek se musí naopak otevřít docela pomalua o to Karel usiloval s největší opatrností a přibližoval oči k zámku víc a víc.„Hleďme,“ zaslechl vtom Delamarchův hlas. Všichni tři stáli v pokoji, závěs za nimi byl užzatažen. Karel patrně přeslechl jejich příchod. Když je spatřil, poklesly mu ruce a pustil nože.Neměl však vůbec kdy, aby řekl něco na vysvětlenou nebo na omluvu, neboť Delamarche naněho skočil v záchvatu zlosti, který byl daleko prudší, než odpovídalo dané situaci –rozvázaná šňůra jeho županu opsala ve vzduchu velkou křivku. Karel se ještě v posledníchvíli útoku vyhnul, byl by mohl vytáhnout nože ze dveří a použít jich k obraně, ale neudělalto, nýbrž shýbl se a pak vyskočil, popadl široký límec Delamarchova županu, vyhrnul jej,vytáhl jej pak ještě víš – župan byl opravdu Delamarchovi příliš velký. Držel teď šťastněDelamarche za hlavu a ten nanejvýš překvapen mával nejdříve naslepo rukama a teprve zachvíli, ne však ještě s pravým výsledkem, tloukl Karla pěstmi do zad, neboť Karel se vrhlDelamarchovi na prsa, aby si kryl obličej. Rány pěstí Karel snášel, i když se přitom svíjelbolestí a rány byly stále silnější, ale jak by to nesnášel, vždyť před sebou viděl vítězství.Ruce na Delamarchově hlavě, palce asi právě na jeho očích, vedl ho před sebou nejhoršímbludištěm nábytku a nadto se pokoušel špičkami nohou omotat Delamarchovy nohy šňůrouod županu, aby ho tak povalil.Poněvadž však byl úplně zaujat Delamarchem, zvláště když cítil, jak jeho odpor stále roste ajak se mu to nepřátelské tělo stále silněji vzpírá, opravdu zapomněl, že není s Delamarchemsám. Vzápětí si to však uvědomil, když se Robinson za ním s křikem vrhl na zem a podtrhlmu nohy, až se zapotácel. Karel zasténal a pustil Delamarche. Ten ještě o krok ucouvl.Brunelda stála v celé své šířce uprostřed pokoje se široko rozkročenýma nohama, apřikrčena v kolenou, sledovala se svítícíma očima, co se děje. Jako by se skutečně účastnilatoho zápasu, dýchala zhluboka, mířila bojovně očima a pomalu napřahovala pěsti.Delamarche si shrnul límec, měl teď zase volný rozhled, a teď už to ovšem nebyl žádný boj,nýbrž pouhý trest. Chytil Karla vpředu za košili, téměř ho nadzvedl ze země, pro saméopovržení na něho ani nepohlédl a mrštil jím proti skříni, vzdálené několik kroků, že Karelv první chvíli myslil, že ty bodavé bolesti v zádech a na hlavě, které mu způsobil náraz naskříň, pocházejí přímo od Delamarchovy ruky. Ve tmách, neboť se mu dělaly mžitky předočima, slyšel ještě, jak Delamarche hlasitě vykřikl: „Ty neřáde!“ A v prvním vyčerpání, vněmž se zhroutil před skříní, doznívala mu ještě slabě v uších slova: „Jen počkej!“Když se probral z bezvědomí, byla kolem něho úplná tma, snad byla ještě hluboká noc, podzávěsem slabě prosvítalo z balkónu do pokoje měsíční světlo. Bylo slyšet klidné