AMERIKA Franz Kafka

patří, totiž právě Brunelda. Byla snad příliš sešněrována a nemohla vůbec vyjít těch párschodů. Ale jak krásně vypadala, Rossmanne! Měla docela bílé šaty a červený slunečník.Vypadala, že by ji člověk sněd. Že by ji vypil. Bože, bože, ta byla krásná. Taková ženská! Ne,jen mi řekni, jak může být na světě taková ženská? Děvče a sluha jí ovšem hned běželinaproti a skoro ji vynesli nahoru. Stáli jsme vpravo a vlevo ode dveří a salutovali jsme, to setady tak dělá. Ona zůstala chvilku stát, protože pořád ještě nemohla popadnout dech, a teďnevím, jak se to vlastně stalo, nebyl jsem tím hladověním docela při smyslech a ona bylazblízka ještě krásnější a ohromně široká a všude tak pevná, protože měla zvláštníšněrovačku, mohu ti ji pak ukázat ve skříni; zkrátka, já jsem se jí trošku vzadu dotkl, aledocela lehce, víš, jen tak jsem se jí dotkl. To ovšem nelze strpět, aby se žebrák dotýkalbohaté dámy. Nebyl to téměř vůbec dotek, ale konec konců to přece jen dotek byl. Kdo ví,jak špatně by to bylo dopadlo, kdyby mi Delamarche nedal okamžitě políček, a takovýpolíček, že jsem si hned musil držet tvář oběma rukama.“„Co vy jste prováděli!“ řekl Karel, docela zaujat tou historkou, a sedl si na zem. „To tedy bylaBrunelda?“„No ovšem,“ řekl Robinson, „to byla Brunelda.“„Neříkal jsi jednou, že je zpěvačka?“ zeptal se Karel.„Ovšemže je zpěvačka, a veliká zpěvačka,“ odpověděl Robinson; převaloval na jazyku velkýslepenec bonbónů a tu a tam zastrkával prstem zpátky kousek, který se mu dral ven z úst.„Ale to jsme ovšem tehdy ještě nevěděli, jen jsme viděli, že je to bohatá a velmi vznešenádáma. Tvářila se, jako by se nic nestalo, a snad ani nic nepocítila, neboť jsem se jí opravdudotkl jen konečky prstů. Ale dívala se neustále na Delamarche a on - jak už to umí - se jízase díval přímo do očí. Nato mu řekla: ,Pojď na chvilku dovnitř,' a ukázala slunečníkem dobytu, kam měl Delamarche vejít před ní. Potom šli oba dovnitř a služebnictvo za nimi zavřelodveře. Mne zapomněli venku a tak jsem si myslil, že to nebude ani zvlášť dlouho trvat, a sedljsem si na schody, že na Delamarche počkám. Ale místo Delamarche vyšel sluha a přineslmi celou mísu polévky. ,Pozornost od Delamarche!` řekl jsem si. Sluha ještě chvilku u mnestál, zatím co jsem jedl, a leccos mi o Bruneldě vyprávěl a tu jsem viděl, jaký význam by pronás mohla mít návštěva u Bruneldy, neboť Brunelda byla rozvedená žena, měla velké jměnía byla úplně samostatná! Její bývalý muž, majitel továrny na kakao, ji sice stále ještě miloval,ale ona o něm nechtěla ani slyšet. Přicházel hodně často do bytu, vždy velmi elegantní,vystrojen jako na svatbu - to je svatá pravda, sám ho znám -, ale sluha se přes největšíúplatky neodvážil Bruneldy zeptat, zda ho chce přijmout, neboť se už zeptal několikrát a pokaždé mu Brunelda hodila do obličeje to, co právě měla po ruce. Jednou dokonce velkouzahřívací láhev plnou vody a tou mu vyrazila přední zub. Viď, Rossmanne, to koukáš!“„Odkud znáš toho muže?“ zeptal se Karel.„On někdy také přijde nahoru,“ řekl Robinson.