„Ne,“ řekl Karel, „já určitě odejdu a pokud možno ještě dnes večer. Nezůstanu u vás.“„Jak bys na příklad dnes večer dokázal odejít?“ zeptal se Robinson. Vykrojil z chleba střídu apečlivě ji namáčel do oleje v krabičce od sardinek. Jak chceš odejít, když ani nesmíš vejít dopokoje?“„Proč nesmíme vejít?“„Nu, dokud nezazvoní, nesmíme vejít,“ řekl Robinson a pojídal mastný chléb ústy dokořánotevřenými, přičemž jednou rukou zachycoval olej kapající z chleba, a tu a tam namáčelzbylý chléb do dlaně, jež mu sloužila jako rezervoár. „Všechno je tu teď mnohem přísnější.Nejdřív tu byl jenom tenký závěs, nebylo sice vidět skrz, ale večer člověk přece poznalobrysy. To bylo Bruneldě nepříjemné a tak jsem musil udělat závěs z jednoho jejíhodivadelního pláště a musil jsem jej sem pověsit místo staré záclony. Ted už není vidět vůbecnic. Také jsem se dřív směl vždycky zeptat, zda už smím dovnitř, a podle okolností miodpověděli ano nebo ne, ale asi jsem toho příliš využíval a ptal jsem se příliš často. Bruneldato nemohla snést - a ona je přes svou tloušťku velmi slabá, často ji bolí hlava a skorovždycky má dnu v nohou - a tak se rozhodlo, že se už nesmím ptát, nýbrž že oni zazvoní nazvonek, když smím vejít. To je takové zvonění, že mě vzbudí i ze spaní - měl jsem tu jednoukočku, abych se pobavil, ta se tím zvoněním tak poděsila, že utekla a už se nevrátila; taktedy, dnes ještě nezvonili, když totiž zvoní, tak nejen smím, ale musím jít dovnitř - a když užtakovou dobu nezvonilo, může to trvat ještě velmi dlouho.“„Ano,“ řekl Karel, „ale co platí pro tebe, nemusí ještě platit pro mne. Vůbec platí něcotakového jenom pro toho, kdo si to nechá líbit.“„Ale,“ zvolal Robinson, „proč by to nemělo platit i pro tebe? Samozřejmě to platí i pro tebe.Jen tu se mnou klidně počkej, až zazvoní. Potom můžeš zkusit, zda se odtud dostaneš.“„Proč ty vlastně odtud neodejdeš? Jen proto, že Delamarche je tvůj přítel, nebo lépe, že jímbyl? Jaký je tohle život? Nebylo by to lepší v Butterfordu, kam jste nejdřív chtěli jít? Nebodokonce v Kalifornii, kde máš přátele?“„Ano,“ řekl Robinson, „to nemohl nikdo předvídat.“ A než vyprávěl dál, řekl ještě: „Na tvézdraví, milý Rossmanne,“ a pořádně se napil z láhve od voňavky. „Tehdy, když jsi nás taksprostě nechal na holičkách, byli jsme na tom velmi špatně. První dny jsme nemohli dostatžádnou práci. Delamarche ostatně žádnou práci nechtěl, on by už byl nějakou dostal, aleposílal stále jenom mne, abych ji sháněl, a já nemám štěstí. On se jen tak potloukal, ale byluž skoro večer a on přinesl jenom dámskou peněženku. Byla sice velmi krásná, z perel, teď jidaroval Bruneldě, ale skoro nic v ní nebylo. Potom řekl, že musíme jít žebrat do bytů, při tépříležitosti může člověk samozřejmě najít leccos, co může potřebovat, tak jsme tedy šližebrat a já jsem zpíval přede dveřmi bytů, aby to líp vypadalo. A jak už má Delamarchevždycky štěstí, sotva jsme stáli před druhým bytem, velmi bohatým bytem v přízemí, azazpívali u dveří něco kuchařce a sluhovi, vtom jde po schodech nahoru dáma, které ten byt
patří, totiž právě Brunelda. Byla snad příliš sešněrována a nemohla vůbec vyjít těch párschodů. Ale jak krásně vypadala, Rossmanne! Měla docela bílé šaty a červený slunečník.Vypadala, že by ji člověk sněd. Že by ji vypil. Bože, bože, ta byla krásná. Taková ženská! Ne,jen mi řekni, jak může být na světě taková ženská? Děvče a sluha jí ovšem hned běželinaproti a skoro ji vynesli nahoru. Stáli jsme vpravo a vlevo ode dveří a salutovali jsme, to setady tak dělá. Ona zůstala chvilku stát, protože pořád ještě nemohla popadnout dech, a teďnevím, jak se to vlastně stalo, nebyl jsem tím hladověním docela při smyslech a ona bylazblízka ještě krásnější a ohromně široká a všude tak pevná, protože měla zvláštníšněrovačku, mohu ti ji pak ukázat ve skříni; zkrátka, já jsem se jí trošku vzadu dotkl, aledocela lehce, víš, jen tak jsem se jí dotkl. To ovšem nelze strpět, aby se žebrák dotýkalbohaté dámy. Nebyl to téměř vůbec dotek, ale konec konců to přece jen dotek byl. Kdo ví,jak špatně by to bylo dopadlo, kdyby mi Delamarche nedal okamžitě políček, a takovýpolíček, že jsem si hned musil držet tvář oběma rukama.“„Co vy jste prováděli!“ řekl Karel, docela zaujat tou historkou, a sedl si na zem. „To tedy bylaBrunelda?“„No ovšem,“ řekl Robinson, „to byla Brunelda.“„Neříkal jsi jednou, že je zpěvačka?“ zeptal se Karel.„Ovšemže je zpěvačka, a veliká zpěvačka,“ odpověděl Robinson; převaloval na jazyku velkýslepenec bonbónů a tu a tam zastrkával prstem zpátky kousek, který se mu dral ven z úst.„Ale to jsme ovšem tehdy ještě nevěděli, jen jsme viděli, že je to bohatá a velmi vznešenádáma. Tvářila se, jako by se nic nestalo, a snad ani nic nepocítila, neboť jsem se jí opravdudotkl jen konečky prstů. Ale dívala se neustále na Delamarche a on - jak už to umí - se jízase díval přímo do očí. Nato mu řekla: ,Pojď na chvilku dovnitř,' a ukázala slunečníkem dobytu, kam měl Delamarche vejít před ní. Potom šli oba dovnitř a služebnictvo za nimi zavřelodveře. Mne zapomněli venku a tak jsem si myslil, že to nebude ani zvlášť dlouho trvat, a sedljsem si na schody, že na Delamarche počkám. Ale místo Delamarche vyšel sluha a přineslmi celou mísu polévky. ,Pozornost od Delamarche!` řekl jsem si. Sluha ještě chvilku u mnestál, zatím co jsem jedl, a leccos mi o Bruneldě vyprávěl a tu jsem viděl, jaký význam by pronás mohla mít návštěva u Bruneldy, neboť Brunelda byla rozvedená žena, měla velké jměnía byla úplně samostatná! Její bývalý muž, majitel továrny na kakao, ji sice stále ještě miloval,ale ona o něm nechtěla ani slyšet. Přicházel hodně často do bytu, vždy velmi elegantní,vystrojen jako na svatbu - to je svatá pravda, sám ho znám -, ale sluha se přes největšíúplatky neodvážil Bruneldy zeptat, zda ho chce přijmout, neboť se už zeptal několikrát a pokaždé mu Brunelda hodila do obličeje to, co právě měla po ruce. Jednou dokonce velkouzahřívací láhev plnou vody a tou mu vyrazila přední zub. Viď, Rossmanne, to koukáš!“„Odkud znáš toho muže?“ zeptal se Karel.„On někdy také přijde nahoru,“ řekl Robinson.
- Page 1 and 2:
AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3:
na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9:
Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11:
ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13:
Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15:
však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17:
Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19:
„Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21:
to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23:
Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25:
„A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27:
„To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29:
VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31:
polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33:
v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35:
stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37:
Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39:
„To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41:
odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43:
„Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45:
Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47:
„Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49:
jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51:
Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53:
Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55:
víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57:
Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59:
postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61:
prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63:
„Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65:
„Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67:
HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69: Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71: Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73: „Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75: svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77: doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79: alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81: vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83: PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85: přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87: výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89: Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91: jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93: co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103: pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105: nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107: ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109: „A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111: „Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113: Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115: „To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117: vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 120 and 121: „Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123: prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125: „Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127: Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129: „Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131: hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133: oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135: „Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137: „To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139: OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141: „Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143: „Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145: slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147: otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149: jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151: nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153: nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155: také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157: podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159: IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160: „To je přece celá sklizeň,“