AMERIKA Franz Kafka

„Nahoru?“ Karel údivem lehce udeřil rukou o zem.„Jen se div,“ pokračoval Robinson, „i já jsem se divil, když mi to ten sluha tehdy vyprávěl.Představ si, když Brunelda nebyla doma, dal se ten muž sluhou dovést do jejích pokojů a pokaždé si vzal s sebou na památku nějakou drobnost a po každé tam nechal něco velmidrahého a krásného pro Bruneldu a sluhovi přísně zakázal, že nesmí říci, od koho to je. Alejednou - jak mi vyprávěl sluha a já tomu věřím - když přinesl nějaký kousek porcelánu, kterýbyl přímo k nezaplacení, Brunelda to asi nějak poznala, hned tu věc hodila na zem, šlapalapo ní, poplivala ji a dělala s ní ještě leccos jiného, takže sluha ten předmět samým hnusemjen stěží dokázal odnést.“„Copak jí ten muž udělal?“ zeptal se Karel.„To vlastně nevím,“ řekl Robinson. „Ale myslím, že nic zvláštního, on to aspoň sám neví. Užleckdy jsem s ním o tom mluvil. On na mne každý den čeká tam na rohu ulice, když přijdu,musím mu vyprávět, co je nového; když nemohu přijít, čeká půl hodiny a pak zase odejde.Byl to pro mne pěkný vedlejší výdělek, neboť on za ty zprávy velmi štědře platil, ale od tédoby, co se o tom dověděl Delamarche, musím mu všechno odevzdávat a tak tam už takčasto nechodím.“„Ale co chce ten člověk?“ zeptal se Karel. „Copak chce? Vždyť přece ví, že ona ho nechce.“„Ano,“ povzdechl si Robinson, zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř do výše, prudce mávajerukou. Potom se zřejmě rozhodl jinak a řekl: „Co je mi po tom? Vím jen, že by dal mnohopeněz za to, kdyby tu směl tak ležet na balkóně jako my.“Karel vstal, opřel se o zábradlí a pohlédl dolů na ulici. Bylo už vidět měsíc, jeho světlo všakještě neproniklo do hloubky ulice. Ulice, ve dne tak prázdná, byla zvláště před domovnímivraty plná lidí, všichni se pomalu a těžkopádně pohybovali, košile mužů, světlé šaty žen seslabě odrážely od tmy, všichni byli prostovlasí. Četné balkóny kolem byly teď vesměsobsazeny, podle toho, jak byl balkón velký, seděly tam při světle lampičky rodiny kolemmalého stolku nebo jen v řadě na židlích nebo alespoň někteří vykláněli hlavu z pokoje. Mužitu seděli, nohy ze široka vystrčené mezi tyčemi zábradlí, a četli noviny, jež se skoro dotýkalyzemě, nebo hráli karty, zdánlivě beze slova, ale přitom prudce tloukli do stolu, ženy měly naklíně šití a jen tu a tam se letmo rozhlédly kolem sebe nebo se podívaly na ulici. Jakási štíhláplavá žena na sousedním balkóně neustále zívala, kroutila přitom očima a dávala si pokaždé přes ústa kousek prádla, který právě spravovala; i na nejmenších balkónech se dětidokázaly honit, což bylo rodičům velmi na obtíž. V mnohých pokojích stály uvnitř gramofonya z nich se linul zpěv nebo orchestrální hudba, nikdo si toho zvlášť nevšímal, jen tu a tam dalotec rodiny pokyn a někdo šel rychle do pokoje vyměnit desku. U některých oken bylo vidětúplně nehybné milence, u jednoho okna naproti Karlovi stála taková dvojice, mladý muž objalpaží děvče a tiskl jí rukou prsa.