AMERIKA Franz Kafka

„Snad zas brzo odejde,“ řekl Karel a sám se divil, jak se shoduje s těmito lidmi, kteří mu byliještě včera úplně cizí.„Ba ne,“ řekla Klára, „má pro tatínka nějaký velký obchod a budou se o něm asi dlouhodomlouvat, neboť mi už žertem pohrozil, že budu musit poslouchat až do rána, chci-li sechovat jako zdvořilá hostitelka.“„To tak ještě scházelo. Zůstane tady přes noc!“ zvolal Pollunder, jako by to už byl vrcholvšeho zla. „Měl bych opravdu chuť,“ řekl a ten nový nápad ho naladil vlídněji, „měl bychopravdu chuť, pane Rossmanne, posadit vás zase do auta a dovézt vás zpátky ke strýci.Dnešní večer je už beztoho pokažen a kdoví, kdy vás pan strýc zase k nám pustí. Jestliževás však dovezu zpátky už dnes, nemůže nám příště odříci.“A bral už Karla za ruku, aby provedl svůj úmysl. Ale Karel se nehýbal a Klára prosila, aby hotu nechal, neboť alespoň ona a Karel se nenechají panem Greenem ani trochu rušit, akonečně poznal i Pollunder sám, že jeho rozhodnutí není zrovna nejpevnější. Ostatně teďnajednou zaslechli - a to snad bylo rozhodující - jak pan Green volá z horního konce schodůdolů do zahrady: „Kdepak vězíte?“„Pojďte,“ řekl Pollunder a zamířil ke schodům. Karel a Klára šli za ním a prohlíželi si teď vesvětle zkoumavě jeden druhého.„Ta má ale červené rty,“ řekl si Karel a myslil na rty pana Pollundra a na to, v jakou krásu seproměnily u dcery.„Po večeři,“ řekla, „půjdeme rovnou do mého pokoje, je-li vám to vhod, abychom se tohopana Greena zbavili aspoň my, když už tatínek s ním musí jednat. A vy pak budete takhodný a zahrajete mi na klavír, tatínek mi už vypravoval, jak dobře hrajete, kdežto já tobohužel vůbec neumím a nedotknu se klavíru, ač mám vlastně hudbu velmi ráda.“Karel s Klářiným návrhem docela souhlasil, třebaže by byl rád přiměl pana Pollundera, abyse k nim také přidal. Před obrovitou postavou Greenovou - na Pollunderovu výšku si Kareltotiž už zvykl -, jež se před nimi pozvolna vztyčovala, jak stoupali po schodech, ztrácel Karelvšechnu naději, že by tomuto člověku mohl dnes večer pana Pollundera nějak odloudit.Pan Green je uvítal velmi chvatně, jako by měli mnoho dohánět, zavěsil se do panaPollundera a strčil Karla a Kláru před sebou do jídelny, jež vypadala velmi slavnostně, neboťz pruhů čerstvého listí, jež bylo na stole, jako by vyrůstaly květiny; člověk jen tím víc litovalrušivé přítomnosti pana Greena. Karel, jenž čekal u stolu, až ostatní usednou, se právěradoval, že jsou otevřeny velké skleněné dveře na zahradu, jimiž vanula dovnitř silná vůnějako do zahradní besídky, když vtom pan Green počal skleněné dveře s funěním zavírat,sehnul se k dolním zástrčkám, natáhl se k horním a to vše s takovou mladickou rychlostí, žesluha, který přispěchal, neměl už nic na práci. První slova pana Greena u stolu vyjadřovalapodiv, že Karel dostal od strýce svolení k této návštěvě. Zas a zas nesl k ústům plnou lžíci