vlastním bytě a stále ho někdo ruší. Kdybych byla s tebou sama, Delamarchi! Ach bože, onitu jsou ještě pořád! Jak se ten nestoudný Robinson v přítomnosti dámy protahuje vespodním prádle. A jak si ten cizí hoch, který se před chvilkou na mne docela divoce díval,zase lehl, aby mě oklamal! Jen pryč s nimi, Delamarchi, jsou mi na obtíž, tíží mě na prsou,když teď zahynu, bude to kvůli nim.“„Hned budou venku, jen se svlékni,“ řekl Delamarche, šel k Robinsonovi a zatřásl jím nohou,kterou mu dal na prsa. Zároveň volal na Karla: „Rossmanne, vstávej! Musíte oba na balkón!A běda vám, vejdete-li dříve, než vás zavolám! A teď hybaj, Robinsone“ - přitom zatřáslRobinsonem silněji – „a ty, Rossmanne, si dej pozor, abych si nedošlápl i na tebe,“ a dvakráthlasitě tleskl do dlaní.„Jak dlouho to trvá!“ zvolala na pohovce Brunelda, seděla s nohama daleko od sebe, aby jejínadmíru tlusté tělo mělo víc místa, a jen s krajním úsilím, při němž často lapala po vzduchu aodpočívala, mohla se sklonit natolik, aby chytila své punčochy docela nahoře a trochu jestáhla, docela svléknout je nemohla, to musil obstarat Delamarche, na kterého už netrpělivěčekala.Úplně otupělý únavou slezl Karel ze své hromady a šel pomalu ke dveřím na balkón, kousekzáclony se mu ovinul kolem nohy a on jej lhostejně vláčel s sebou. Z roztržitosti dokonceřekl, když šel kolem Bruneldy: „Dobrou noc přeji,“ a vyšel pak ven na balkón kolemDelamarche, který poodhrnul závěs u balkónových dveří. Hned za Karlem šel Robinson, asio nic méně ospalý, neboť si pro sebe bručel: „Pořád tu člověka trápí! Když Brunelda nepůjdes sebou, nejdu na balkón.“ Ale přes toto ujišťování vyšel bez jakéhokoli odporu ven a lehl sihned na kamennou podlahu, neboť Karel už klesl do křesla.Když se Karel probudil, byl už večer, na nebi už svítily hvězdy, za vysokými domy na protějšístraně ulice stoupala měsíční záře. Teprve když se trochu porozhlédl po neznámém okolí,když se trochu nadýchal chladného, osvěžujícího vzduchu, uvědomil si Karel, kde je. Jak jenbyl neopatrný, nedbal na rady vrchní kuchařky, na Terezino varování, na své vlastní obavy,klidně tu sedí na Delamarchově balkóně, a dokonce tu prospal celé půldne, jako by tady zazávěsem nebyl Delamarche, jeho úhlavní nepřítel. Na zemi se válel líný Robinson a tahalKarla za nohu, zřejmě ho také tímto způsobem vzbudil, neboť řekl: „Ty máš spaní,Rossmanne! To je to bezstarostné mládí. Jak dlouho chceš ještě spát? Já bych tě ještěnechal spát, ale za prvé se tady na zemi nudím a za druhé mám velký hlad. Prosím tě, vstaňna chvilku, mám tam vespod v křesle schováno něco k jídlu, chtěl bych si to vytáhnout.Dostaneš potom také něco.“ A Karel vstal a díval se, jak se Robinson, který zůstal ležet,převaluje na břicho a s nataženýma rukama vytahuje zpod křesla postříbřenou misku, dojaké se třeba ukládají navštívenky. Na té misce však ležela půlka docela černého salámu,několik tenkých cigaret, otevřená, ale ještě celkem plná krabička sardinek, přetékající olejem,a spousta bonbónů, většinou rozmačkaných a úplně slepených. Potom se objevil ještě velký
kus chleba a jakási láhev od voňavky, v níž však bylo zřejmě něco jiného než voňavka,neboť Robinson na ni ukázal se zvláštním uspokojením a zamlaskal na Karla.„Vidíš, Rossmanne,“ řekl, zatím co polykal sardinku za sardinkou a chvílemi si utíral ruce odoleje do vlněného šátku, který Brunelda zřejmě zapomněla na balkóně. „Vidíš, Rossmanne,tak si člověk musí schovávat jídlo, když nechce umřít hlady. Víš, mě tu úplně odstrkují. Akdyž s tebou stále jednají jako se psem, tak si nakonec myslíš, že jím opravdu jsi. To jedobře, že jsi tady, Rossmanne, mám aspoň s kým promluvit. V domě se mnou nikdonemluví. Nenávidí nás. A všechno kvůli Bruneldě. Je to ovšem skvělá žena. Ty -“ a pokynulKarlovi, aby se k němu sklonil, a pošeptal mu – „viděl jsem ji jednou nahou. Ó!“ A vevzpomínce na tuto slast mačkal a poplácával Karlovy nohy, až Karel vykřikl: „Robinsone, tyses zbláznil,“ a popadl ho za ruce a odstrčil je.„Jsi ty ale ještě dítě, Rossmanne,“ řekl Robinson, vytáhl zpod košile dýku, kterou nosil našňůře kolem krku, vyňal ji z pochvy a rozkrájel tvrdý salám. „Musíš se ještě mnohému přiučit.Ale u nás jsi na pravém místě. Posaď se přece. Nechceš také něco jíst? Nu, snad dostanešchuť, když se na mne budeš dívat. Napít se také nechceš? Ty ale nechceš vůbec nic. Amnoho řečí také zrovna nenaděláš. Ale to je docela jedno, s kým je člověk na balkóně, jenkdyž tu vůbec někdo je. Jsem totiž velmi často na balkóně. To Bruneldu tak baví. Jen ji něconapadne, jednou je jí zima, jindy horko, někdy chce spát, jindy se chce učesat, jednou sichce povolit šněrovačku, jindy si ji chce utáhnout, a to mě vždycky posílají na balkón. Někdyskutečně udělá to, co řekla, ale většinou jen leží tak jako předtím na pohovce a ani se nehne.Dříve jsem občas trochu poodhrnul závěs a díval jsem se, ale od té doby, co mě Delamarchepři jedné příležitosti - vím dobře, že to nechtěl a že to udělal jen na Bruneldinu prosbu -několikrát švihl bičem do tváře - vidíš ty pruhy? -, neodvažuji se už nakukovat. A tak tu tedyležím na balkóně a nemám žádné potěšení, než že se najím. Předevčírem, jak jsem večerležel tak sám, tehdy jsem měl na sobě ještě své elegantní šaty, o ty jsem bohužel přišel vtom tvém hotelu - ti pacholci, servou člověku z těla drahé šaty! - jak jsem tu tak sám ležel adíval se skrz zábradlí dolů, bylo mi ze všeho tak smutno, že jsem začal naříkat. Tu náhodouke mně vyšla Brunelda, aniž jsem to hned zpozoroval, v červených šatech - ty jí přece slušíze všech nejlíp -, chvilku se na mne dívala a nakonec řekla: ,Proč pláčeš, Robinsone?' Paknadzvedla své šaty a lemem mi utřela oči. Kdo ví, co by byla ještě udělala, kdyby na ninezavolal Delamarche a nemusila hned zase do pokoje. Myslil jsem si ovšem, že teď je řadana mně, a zeptal jsem se skrz záclonu, zda už smím do pokoje. A co myslíš, že Bruneldařekla: ,Ne!` řekla, a ,Co tě napadá?` řekla.“„Pročpak tu zůstáváš, když s tebou takhle jednají?“ zeptal se Karel.„Promiň, Rossmanne, ty se neptáš moc chytře,“ odpověděl Robinson. „Však ty tu také ještězůstaneš, i když s tebou budou zacházet ještě hůř. Ostatně se mnou vůbec nezacházejí takšpatně.“
- Page 1 and 2:
AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3:
na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9:
Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11:
ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13:
Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15:
však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17:
Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19:
„Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21:
to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23:
Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25:
„A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27:
„To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29:
VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31:
polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33:
v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35:
stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37:
Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39:
„To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41:
odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43:
„Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45:
Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47:
„Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49:
jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51:
Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53:
Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55:
víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57:
Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59:
postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61:
prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63:
„Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65:
„Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67: HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69: Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71: Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73: „Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75: svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77: doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79: alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81: vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83: PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85: přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87: výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89: Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91: jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93: co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103: pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105: nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107: ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109: „A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111: „Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113: Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115: „To jsou protivné ženské,“
- Page 118 and 119: „Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121: „Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123: prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125: „Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127: Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129: „Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131: hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133: oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135: „Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137: „To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139: OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141: „Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143: „Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145: slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147: otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149: jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151: nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153: nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155: také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157: podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159: IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160: „To je přece celá sklizeň,“