AMERIKA Franz Kafka

kus chleba a jakási láhev od voňavky, v níž však bylo zřejmě něco jiného než voňavka,neboť Robinson na ni ukázal se zvláštním uspokojením a zamlaskal na Karla.„Vidíš, Rossmanne,“ řekl, zatím co polykal sardinku za sardinkou a chvílemi si utíral ruce odoleje do vlněného šátku, který Brunelda zřejmě zapomněla na balkóně. „Vidíš, Rossmanne,tak si člověk musí schovávat jídlo, když nechce umřít hlady. Víš, mě tu úplně odstrkují. Akdyž s tebou stále jednají jako se psem, tak si nakonec myslíš, že jím opravdu jsi. To jedobře, že jsi tady, Rossmanne, mám aspoň s kým promluvit. V domě se mnou nikdonemluví. Nenávidí nás. A všechno kvůli Bruneldě. Je to ovšem skvělá žena. Ty -“ a pokynulKarlovi, aby se k němu sklonil, a pošeptal mu – „viděl jsem ji jednou nahou. Ó!“ A vevzpomínce na tuto slast mačkal a poplácával Karlovy nohy, až Karel vykřikl: „Robinsone, tyses zbláznil,“ a popadl ho za ruce a odstrčil je.„Jsi ty ale ještě dítě, Rossmanne,“ řekl Robinson, vytáhl zpod košile dýku, kterou nosil našňůře kolem krku, vyňal ji z pochvy a rozkrájel tvrdý salám. „Musíš se ještě mnohému přiučit.Ale u nás jsi na pravém místě. Posaď se přece. Nechceš také něco jíst? Nu, snad dostanešchuť, když se na mne budeš dívat. Napít se také nechceš? Ty ale nechceš vůbec nic. Amnoho řečí také zrovna nenaděláš. Ale to je docela jedno, s kým je člověk na balkóně, jenkdyž tu vůbec někdo je. Jsem totiž velmi často na balkóně. To Bruneldu tak baví. Jen ji něconapadne, jednou je jí zima, jindy horko, někdy chce spát, jindy se chce učesat, jednou sichce povolit šněrovačku, jindy si ji chce utáhnout, a to mě vždycky posílají na balkón. Někdyskutečně udělá to, co řekla, ale většinou jen leží tak jako předtím na pohovce a ani se nehne.Dříve jsem občas trochu poodhrnul závěs a díval jsem se, ale od té doby, co mě Delamarchepři jedné příležitosti - vím dobře, že to nechtěl a že to udělal jen na Bruneldinu prosbu -několikrát švihl bičem do tváře - vidíš ty pruhy? -, neodvažuji se už nakukovat. A tak tu tedyležím na balkóně a nemám žádné potěšení, než že se najím. Předevčírem, jak jsem večerležel tak sám, tehdy jsem měl na sobě ještě své elegantní šaty, o ty jsem bohužel přišel vtom tvém hotelu - ti pacholci, servou člověku z těla drahé šaty! - jak jsem tu tak sám ležel adíval se skrz zábradlí dolů, bylo mi ze všeho tak smutno, že jsem začal naříkat. Tu náhodouke mně vyšla Brunelda, aniž jsem to hned zpozoroval, v červených šatech - ty jí přece slušíze všech nejlíp -, chvilku se na mne dívala a nakonec řekla: ,Proč pláčeš, Robinsone?' Paknadzvedla své šaty a lemem mi utřela oči. Kdo ví, co by byla ještě udělala, kdyby na ninezavolal Delamarche a nemusila hned zase do pokoje. Myslil jsem si ovšem, že teď je řadana mně, a zeptal jsem se skrz záclonu, zda už smím do pokoje. A co myslíš, že Bruneldařekla: ,Ne!` řekla, a ,Co tě napadá?` řekla.“„Pročpak tu zůstáváš, když s tebou takhle jednají?“ zeptal se Karel.„Promiň, Rossmanne, ty se neptáš moc chytře,“ odpověděl Robinson. „Však ty tu také ještězůstaneš, i když s tebou budou zacházet ještě hůř. Ostatně se mnou vůbec nezacházejí takšpatně.“