AMERIKA Franz Kafka

„Ostatně já už tě taky znám,“ řekl vrátný a vztáhl proti němu svůj tlustý, velký, strnule napjatýukazovák. „Ty jsi jediný hoch, který mě zásadně nezdraví. Co si vlastně myslíš? Každý, kdoprojde kolem vrátnice, musí mě pozdravit. U ostatních vrátných si můžeš dělat, co chceš, alejá vyžaduji, abyste mě zdravili. Někdy se sice tvářím, jako bych nedával pozor, ale můžeš býtdocela klidný, vím velmi dobře, kdo mě zdraví a kdo ne, ty klacku!“ A odvrátil se od Karla,napřímil se a kráčel k vrchnímu číšníkovi; ten však dojídal snídani, a místo aby se vyjádřil ozáležitosti vrátného, zběžně prohlížel ranní noviny, které sluha právě přinesl do pokoje.„Pane vrchní vrátný,“ řekl Karel, který chtěl urovnat aspoň tu záležitost s vrátným, dokudvrchní číšník nedával pozor, neboť si byl vědom, že mu sotva může uškodit vrátného výtka,ale zato jistě jeho nepřátelství, „já vás docela určitě zdravím. Nejsem přece ještě dlouho vAmerice a pocházím z Evropy, kde se, jak známo, zdraví daleko víc, než je třeba. To jsem siovšem ještě docela neodvykl a ještě před dvěma měsíci mi při každé příležitosti domlouvali vNew Yorku, kde jsem se náhodou stýkal s lidmi z vyšších kruhů, abych zanechal svépřepjaté zdvořilosti. A právě vás že bych nezdravil! Zdravil jsem vás každý den několikrát.Ale přirozeně ne po každé, když jsem vás viděl, protože přece kolem vás přejdu stokrát zaden.“„Musíš mě zdravit po každé, po každé bez výjimky, musíš po celou dobu, co se mnoumluvíš, držet čepici v ruce; musíš mě vždycky oslovovat ,pane vrchní vrátný`, a ne ,vy`. A topo každé, po každé.“„Po každé?“ opakoval Karel tiše a tázavě a vzpomněl si, že se na něj vrátný po celou dobu,co tu byl, díval vždycky přísně a vyčítavě, už od toho prvního rána, kdy se ještě docelanepřizpůsobil svému podřízenému postavení a kdy se trochu příliš směle a bez okolků,zevrubně a naléhavě vrátného vyptával, zda se snad po něm neptali dva muži a zda tunenechali pro něho fotografii.„Teď vidíš, kam vede takové chování,“ řekl vrátný, jenž se zase vrátil těsně ke Karlovi, aukázal na vrchního číšníka, který stále ještě četl, jako by to byl mstitel vykonávající za něhopomstu. „Ve svém příštím místě už budeš umět vrátného zdravit, i když to třeba bude jen vnějaké bídné špelunce.“Karel pochopil, že vlastně již přišel o místo, neboť vrchní číšník to už vyslovil, vrchní vrátný toopakoval jako hotovou věc, a u liftboye bude asi sotva třeba, aby propuštění potvrdiloředitelství hotelu. Šlo to sice rychleji, než by si byl pomyslil, neboť konec konců sloužil přecedva měsíce, jak nejlépe dovedl, jistě lépe než leckterý jiný hoch. Ale na takové věci se vrozhodujícím okamžiku zřejmě nebere zřetel v žádném světadílu, ani v Evropě, ani vAmerice, nýbrž rozhodne se tak, jak komu v první zlosti vyjde ortel z úst. Snad by bylo teďnejlepší, kdyby se hned rozloučil a odešel, vrchní kuchařka a Tereza možná ještě spí, mohlby se s nimi rozloučit písemně, aby se nemusil loučit osobně a vyhnul se projevům zklamánía smutku nad svým chováním, mohl by rychle sbalit kufr a tiše odejít. Zůstane-li tu však i jen