AMERIKA Franz Kafka

nenápadným způsobem znemožnit, aby vyšel ven, neboť v tom přecházení sem a tam sežádný zvláštní smysl nedal postihnout; ale Karel se brzo dostal ven, musil však ještě jít pochodníku podél hotelu, neboť se nemohl dostat na ulici, protože nepřetržitá řada aut trhavěpopojížděla kolem hlavní brány. Ta auta téměř najížděla jedno na druhé, jen aby se dostalaco nejdřív k svému pánu, každé bylo postrkováno tím zadním. Chodci, kteří měli zvlášťnaspěch, aby se dostali na ulici, procházeli sice tu a tam mezi jednotlivými auty, jako by tambyl veřejný průchod, a bylo jim docela jedno, zda v autě sedí jen šofér a služebnictvo nebonejvznešenější lidé. Takové chování se však Karlovi zdálo přece jen přehnané a bylo asitřeba vyznat se už dobře ve zdejších poměrech, aby se toho člověk odvážil; jak snadno byse mohl dostat k autu, v němž sedí lidé, kteří by mu to brali za zlé, kteří by ho srazili azpůsobili skandál, a jako podezřelý hotelový zaměstnanec, který utekl v košili, se ničehonemusil víc obávat. Ta nekonečná řada aut nemůže přece věčně takhle projíždět a on je takévlastně nejméně podezřelý, dokud se drží u hotelu. Opravdu se Karel dostal konečně namísto, kde řada aut sice nekončila, ale odbočovala směrem k ulici a byla volnější. Právěchtěl zmizet v ruchu ulice, kde asi volně pobíhají ještě mnohem podezřeleji vypadající lidé,než byl on, tu zaslechl, jak poblíž někdo volá jeho jméno. Otočil se a viděl, jak dva liftboyové,jež dobře znal, vyndavají s krajním úsilím nosítka z nízkého malého otvoru dveří, ježvypadaly jako vchod do hrobky, a na nosítkách opravdu ležel Robinson, jak teď Karel poznal,s četnými obvazy na hlavě, na obličeji a na rukou. Byla to ošklivá podívaná, jak zdvihal rucek očím, aby si obvazem utřel slzy, jež proléval z bolesti nebo z jiného žalu, nebo dokonce zradosti, že se shledal s Karlem.„Rossmanne,“ zvolal vyčítavě, „proč mě necháváš tak dlouho čekat! Už hodinu trávím tím, žese bráním, aby mě neodvezli, než přijdeš. Tihle chlapi“ - a dal jednomu liftboyovi pohlavek,jako by on byl chráněn před ranami svými obvazy – „jsou praví ďábli. Ach, Rossmanne, tanávštěva u tebe mě přišla draho.“„Copak ti udělali?“ řekl Karel a přistoupil k nosítkám, jež liftboyové postavili se smíchem nazem, aby si odpočali.„Ty se ještě ptáš?“ vzdychal Robinson, „a vidíš, jak vypadám. Uvaž, že ze mne velmipravděpodobně udělali mrzáka na celý život. Mám strašlivé bolesti odtud až sem“ - a ukázalnapřed na hlavu a pak na prsty u nohou – „přál bych ti, abys viděl, jak jsem krvácel z nosu.Vesta je docela zničená, tu jsem tam vůbec nechal, kalhoty mám roztrhané, jsem vespodkách“ - a poodhrnul trochu přikrývku a vyzval Karla, aby pod ni nakoukl. „Co jen ze mnebude. Budu musit při nejmenším několik měsíců ležet a to ti hned povídám, nemám nikohojiného než tebe, kdo by se mohl o mne starat, neboť Delamarche je příliš netrpělivý.Rossmanne, Rossmánku!“ A Robinson vztáhl ruku po Karlovi, který trochu poodstoupil, abysi ho naklonil pohlazením. „Proč jen jsem tě navštívil!“ opakoval několikrát, aby nedal Karlovizapomenout na spoluvinu, kterou má na jeho neštěstí. Karel sice ihned poznal, že příčinou