AMERIKA Franz Kafka

Právě běželo dolů po schodech několik pánů, živě spolu mluvili, v rukou drželi tužky apoznámkové bloky; Karel se přitiskl k zábradlí, aby pánové mohli projít, a vyšel nahoru, kdyžteď nahoře bylo místo. V jednom koutě plošiny opatřené dřevěným zábradlím - celé tovypadalo jako plochá střecha úzké věže - seděl jakýsi pán, ruce měl natažené na dřevěnémzábradlí a přes prsa měl širokou hedvábnou bílou stuhu s nápisem: „Vedoucí desáténáborové skupiny oklahomského divadla.“ Na stolku vedle něho stál telefon, jakého se jistětaké používá při dostizích a jímž se vedoucí zřejmě dovídal všechny nutné údaje ojednotlivých uchazečích, ještě než mu byli představeni, neboť se zprvu Karla neptal vůbecnic, nýbrž řekl pánovi, který se zkříženýma nohama a s rukou na bradě stál opřen vedleněho: „Negro, evropský středoškolák.“ A díval se dolů po schodech, zda snad zase někdonepřichází, jako by Karel, který se hluboce klaněl, byl tím pro něho vyřízen. Ale poněvadžnikdo nepřicházel, poslouchal občas, co druhý pán hovoří s Karlem, většinou se všakrozhlížel po závodišti a ťukal prsty na zábradlí. Tyto jemné, a přece silné, dlouhé a hbitéprsty strhovaly chvílemi Karlovu pozornost na sebe, ačkoli ho druhý pán dost zaměstnával.„Vy jste byl bez místa?“ zeptal se tento pán nejdřív. Tato otázka, jako skoro všechny ostatníotázky, které pán kladl, byla velmi prostá a docela nezáludná, mimo to se odpovědi aninepřezkušovaly kontrolními otázkami; přesto však způsob, jakým tento pán své otázkyvyslovoval, s očima upřenýma na tázaného, jak s předkloněným tělem pozoroval jejichúčinek, jak poslouchal odpovědi s hlavou skloněnou k hrudi a tu a tam je nahlas opakoval, tovše dodávalo otázkám zvláštního významu, kterému člověk sice nerozuměl, který však tušil,takže začal být opatrný a rozpačitý. Občas se stávalo, že Karel pociťoval nutkání, abyodvolal svou odpověď a nahradil ji jinou, jež by snad byla přijata s větším souhlasem, alepřece jen se vždy zdržel, neboť věděl, že takové kolísání jistě působí špatným dojmem a žeúčinek odpovědí je nadto většinou nevypočitatelný. Zdálo se ostatně, že o jeho přijetí je užrozhodnuto, a toto vědomí ho posilovalo.Na otázku, zda byl bez místa, odpověděl prostým „Ano“.„Kde jste byl naposled zaměstnán?“ zeptal se pak ten pán. Karel už chtěl odpovědět, tuzdvihl pán ukazováček a řekl ještě jednou: „Naposled!“Karel porozuměl správně už první otázce, bezděky zavrtěl odmítavě hlavou, jako by hoposlední poznámka mýlila, a odpověděl: „V jedné kanceláři.“To byla sice pravda, kdyby však ten pán žádal bližší informaci o té kanceláři, tak by Karelmusil lhát. To však pán neudělal, nýbrž vyslovil otázku, kterou bylo možno zodpovědět velmisnadno a docela podle pravdy. „Byl jste tam spokojen?“„Ne!“ zvolal Karel tak, že mu téměř vpadl do řeči. Když však pohlédl stranou, povšiml si, žese vedoucí trochu usmívá. Karel litoval, že jeho poslední odpověď byla tak nepromyšlená,ale vykřiknout to „ne“ bylo příliš lákavé, neboť po celou dobu své poslední služby bylo jehonejvětším přáním, aby někdy přišel nějaký cizí zaměstnavatel a obrátil se na něho s touto