slovo, přes to rychle přešel a po několika krátkých otázkách, které položil vedoucí, prohlásil,že Karel je přijat. Vedoucí kanceláře, který se právě chystal k důležitější otázce, se obrátil kpísaři s otevřenými ústy, ten však záležitost uzavřel rozhodným mávnutím ruky, řekl: „Přijat“a také hned zapsal rozhodnutí do knihy. Písař se zřejmě domníval, že být evropskýmstředoškolákem je už něco tak potupného, že to lze beze všeho věřit každému, kdo to o sobětvrdí. Karel sám neměl proti tomu námitek, šel k písaři a chtěl mu poděkovat. Záležitost sevšak ještě trochu protáhla, když se ho teď zeptali na jméno. Karel hned neodpověděl,ostýchal se říci své pravé jméno a dát je zapsat. Jakmile tu dostane sebenepatrnější místo auspokojivě je zastane, pak se mohou jeho jméno dovědět, teď ale ne; příliš dlouho své jménotajil a nemůže je teď prozradit. Protože ho v tu chvíli jiné jméno nenapadlo, řekl přezdívku zesvých posledních míst: „Negro.“„Negro?“ zeptal se vedoucí, zavrtěl hlavou a ušklíbl se, jako by Karlova slova byla krajněnevěrohodná. Také písař se chvilku zkoumavě díval na Karla, potom však opakoval „Negro“a jméno zapsal.„Snad jste nezapsal Negro?“ vyjel si na něho vedoucí.„Ano, Negro,“ řekl písař klidně a udělal rukou pohyb, jako by další měl teď zařídit vedoucí.Také vedoucí se ovládl, vstal a řekl: „Jste tedy pro oklahomské divadlo –“ ale dál senedostal, nemohl dělat něco proti svému svědomí, sedl si a řekl: „Nejmenuje se Negro.“Písař povytáhl obočí, vstal teď sám a řekl: „Pak vám tedy sděluji já, že jste byl přijat prodivadlo v Oklahomě a že budete teď představen našemu vedoucímu.“Zase zavolali sluhu a ten vedl Karla k tribuně rozhodčích.Dole u schodů spatřil Karel dětský kočárek a právě také sestupovali dolů manželé, žena sděckem na ruce.„Přijali vás?“ zeptal se muž, byl mnohem čilejší než dříve, také žena se smála a dívala semuži přes rameno. Když Karel odpověděl, že byl právě přijat a že se jde představit, řekl muž:„Tak vám tedy blahopřeji. Také my jsme byli přijati. Zdá se, že to je dobrý podnik, člověk seovšem nemůže do všeho hned vpravit, takové je to všude.“ Řekli si ještě „na shledanou“ aKarel vystoupil na tribunu. Šel pomalu, neboť se mu zdálo, že malý prostor tam nahoře jepřeplněn lidmi, a on se nechtěl tlačit. Zůstal dokonce stát a rozhlédl se po velkém závodišti,jež sahalo na všech stranách až ke vzdáleným lesům. Zatoužil podívat se jednou na koňskédostihy, neměl k tomu v Americe dosud příležitost. Když byl malé děcko, vzali ho jednou vEvropě na dostihy, ale on se nepamatoval na nic, než že ho matka táhla mezi spoustou lidí,kteří se nechtěli uhnout. Dosud tedy vlastně neviděl vůbec žádné dostihy. Za ním zavrzalnějaký stroj, Karel se otočil a viděl, že přístroj, na němž se při dostizích oznamují jménavítězů, táhne nahoru tento nápis: „Obchodník Kalla se ženou a s dítětem.“ Zde se tedyoznamují kancelářím jména přijatých.
Právě běželo dolů po schodech několik pánů, živě spolu mluvili, v rukou drželi tužky apoznámkové bloky; Karel se přitiskl k zábradlí, aby pánové mohli projít, a vyšel nahoru, kdyžteď nahoře bylo místo. V jednom koutě plošiny opatřené dřevěným zábradlím - celé tovypadalo jako plochá střecha úzké věže - seděl jakýsi pán, ruce měl natažené na dřevěnémzábradlí a přes prsa měl širokou hedvábnou bílou stuhu s nápisem: „Vedoucí desáténáborové skupiny oklahomského divadla.“ Na stolku vedle něho stál telefon, jakého se jistětaké používá při dostizích a jímž se vedoucí zřejmě dovídal všechny nutné údaje ojednotlivých uchazečích, ještě než mu byli představeni, neboť se zprvu Karla neptal vůbecnic, nýbrž řekl pánovi, který se zkříženýma nohama a s rukou na bradě stál opřen vedleněho: „Negro, evropský středoškolák.“ A díval se dolů po schodech, zda snad zase někdonepřichází, jako by Karel, který se hluboce klaněl, byl tím pro něho vyřízen. Ale poněvadžnikdo nepřicházel, poslouchal občas, co druhý pán hovoří s Karlem, většinou se všakrozhlížel po závodišti a ťukal prsty na zábradlí. Tyto jemné, a přece silné, dlouhé a hbitéprsty strhovaly chvílemi Karlovu pozornost na sebe, ačkoli ho druhý pán dost zaměstnával.„Vy jste byl bez místa?“ zeptal se tento pán nejdřív. Tato otázka, jako skoro všechny ostatníotázky, které pán kladl, byla velmi prostá a docela nezáludná, mimo to se odpovědi aninepřezkušovaly kontrolními otázkami; přesto však způsob, jakým tento pán své otázkyvyslovoval, s očima upřenýma na tázaného, jak s předkloněným tělem pozoroval jejichúčinek, jak poslouchal odpovědi s hlavou skloněnou k hrudi a tu a tam je nahlas opakoval, tovše dodávalo otázkám zvláštního významu, kterému člověk sice nerozuměl, který však tušil,takže začal být opatrný a rozpačitý. Občas se stávalo, že Karel pociťoval nutkání, abyodvolal svou odpověď a nahradil ji jinou, jež by snad byla přijata s větším souhlasem, alepřece jen se vždy zdržel, neboť věděl, že takové kolísání jistě působí špatným dojmem a žeúčinek odpovědí je nadto většinou nevypočitatelný. Zdálo se ostatně, že o jeho přijetí je užrozhodnuto, a toto vědomí ho posilovalo.Na otázku, zda byl bez místa, odpověděl prostým „Ano“.„Kde jste byl naposled zaměstnán?“ zeptal se pak ten pán. Karel už chtěl odpovědět, tuzdvihl pán ukazováček a řekl ještě jednou: „Naposled!“Karel porozuměl správně už první otázce, bezděky zavrtěl odmítavě hlavou, jako by hoposlední poznámka mýlila, a odpověděl: „V jedné kanceláři.“To byla sice pravda, kdyby však ten pán žádal bližší informaci o té kanceláři, tak by Karelmusil lhát. To však pán neudělal, nýbrž vyslovil otázku, kterou bylo možno zodpovědět velmisnadno a docela podle pravdy. „Byl jste tam spokojen?“„Ne!“ zvolal Karel tak, že mu téměř vpadl do řeči. Když však pohlédl stranou, povšiml si, žese vedoucí trochu usmívá. Karel litoval, že jeho poslední odpověď byla tak nepromyšlená,ale vykřiknout to „ne“ bylo příliš lákavé, neboť po celou dobu své poslední služby bylo jehonejvětším přáním, aby někdy přišel nějaký cizí zaměstnavatel a obrátil se na něho s touto
- Page 1 and 2:
AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3:
na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9:
Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11:
ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13:
Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15:
však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17:
Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19:
„Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21:
to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23:
Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25:
„A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27:
„To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29:
VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31:
polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33:
v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35:
stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37:
Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39:
„To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41:
odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43:
„Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45:
Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47:
„Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49:
jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51:
Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53:
Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55:
víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57:
Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59:
postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61:
prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63:
„Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65:
„Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67:
HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69:
Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71:
Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73:
„Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75:
svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77:
doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79:
alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81:
vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83:
PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85:
přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87:
výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89:
Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91:
jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93:
co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103: pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105: nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107: ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109: „A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111: „Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113: Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115: „To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117: vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119: „Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121: „Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123: prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125: „Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127: Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129: „Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131: hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133: oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135: „Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137: „To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139: OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141: „Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143: „Má s sebou také ženu a malé
- Page 146 and 147: otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149: jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151: nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153: nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155: také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157: podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159: IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160: „To je přece celá sklizeň,“