doprovázel, nemusila jako často předtím čekat, až ji příliš zaměstnaní obchodnícivyslechnou. Karel přistoupil k pultu a klepal na něj prsty tak dlouho, až to pomohlo, volal přeshradbu lidí svou stále ještě poněkud příliš spisovnou angličtinou, kterou bylo možno lehcepoznat mezi stovkami hlasů, bez váhání šel za lidmi, i když se třeba povzneseně uchýlili dohloubi sebedelších obchodních místností. Nedělal to z drzosti a uznával jiná stanoviska, alecítil se jist ve svém postavení, které mu dávalo určitá práva. Hotel Occidental byl zákazník,kterého bylo třeba brát vážně, a Tereza konec konců přes své obchodní zkušenosti pomocpotřebovala.„Vy byste měl stále chodit se mnou,“ říkala někdy se šťastným úsměvem, když se vraceli zpochůzky, kterou zvlášť dobře vyřídili.Za toho půldruhého měsíce, co strávil v Ramsu, byl Karel jen třikrát delší čas, více nežněkolik hodin, v Terezině pokojíku. Byl ovšem menší než kterýkoli z pokojů vrchní kuchařky,stálo v něm několik málo kusů nábytku, jaksi nakupených jen kolem okna, ale po svýchzkušenostech ze společné ložnice dovedl už Karel ocenit vlastní, poměrně klidný pokoj, atřebaže to výslovně neřekl, přece si Tereza povšimla, jak se mu její pokoj líbí. Neměla předním tajnosti, po její návštěvě tehdy onoho prvního večera nebylo by také dost dobře možné,aby mu ještě něco zatajovala. Byla nemanželské dítě, její otec byl polírem na stavbě a matkus dítětem nechal za sebou přijet z Pomořan; ale jako by tím byl splnil svou povinnost nebojako by byl očekával jiné lidi než upracovanou ženu a slabé děcko, které přivítal napřístavišti, odstěhoval se brzy po jejich příjezdu bez dlouhého vysvětlování do Kanady aopuštěná žena a dítě nedostaly od něho ani dopis, ani žádnou jinou zprávu, což nebylo anitak překvapující, neboť zmizely beze stopy v přelidněných příbytcích newyorské východníčtvrti.Jednou Tereza vyprávěla - Karel stál vedle ní u okna a díval se na ulici - o smrti své matky.Jak jednoho zimního večera matka a ona - bylo jí tehdy asi pět let - každá se svým uzlíčkemspěchaly ulicemi, aby si našly nocleh. Jak ji matka nejdříve vedla za ruku - byla sněhovábouře a nebylo lehké dostat se kupředu -, až jí ruka ochabla, a matka Terezu pustila, aniž seza ní ohlédla, a jak se pak Tereza sama musila s námahou držet matčiných sukní. Terezačasto klopýtala, ba i upadla, ale matka byla jako beze smyslů a nezastavila se. A ty sněhovébouře v těch dlouhých, rovných newyorských ulicích! Karel ještě neprožil zimu v New Yorku.Když jdeš proti větru a ten se točí v kruhu, nemůžeš otevřít oči ani na okamžik, vítr tineustále šlehá do obličeje sníh, běžíš, ale nedostaneš se dál, je to zoufalé. Dítě je při tomovšem proti dospělým ve výhodě, podběhne vítr a ještě se ze všeho zaraduje. Tak aniTereza tehdy matku plně nechápala - vždyť byla ještě tak malá - a byla teď přesvědčena, žematka nemusila zahynout tak žalostnou smrtí, kdyby se k ní Tereza toho večera chovalarozumněji. Matka byla tehdy už dva dny bez práce, neměly už ani vindru, strávily den podširým nebem bez jediného sousta a v uzlíčku vláčely s sebou jen nepotřebné hadry, které se
neodvažovaly odhodit snad z pouhé pověrčivosti. Matka měla na zítřek slíbenou práci nastavbě, ale obávala se, jak se celý den snažila Tereze vysvětlit, že nebude moci využít tétopříznivé příležitosti, neboť se cítila k smrti unavena; hned ráno ke zděšení kolemjdoucíchvykašlala na ulici spoustu krve a její jedinou touhou bylo dostat se někam do tepla aodpočinout si. A zrovna ten večer neměly kam se uchýlit. Tam, kde je domovník nevykázaluž z průjezdu, v němž by si snad přece trochu odpočaly od toho nečasu, běžely těsnýmiledovými chodbami, vystoupily do horních poschodí, obcházely úzké pavlače, klepalynazdařbůh na dveře, někdy se neodvažovaly nikoho oslovit, pak zase prosily každého, s kýmse setkaly, a jednou nebo dvakrát matka bez dechu klesla na stupeň tichého schodiště,strhla k sobě Terezu, jež se téměř bránila, a líbala ji, bolestivě tisknouc své rty na její. Kdyžčlověk potom ví, že to byly poslední polibky, nechápe, že mohl být tak slepý a nepoznat to,třebas byl malé děcko. Mnohé místnosti, kolem kterých procházely, měly dveře dokořánotevřeny a jimi vycházel dusivý vzduch, a z oblaků kouře, naplňujících pokoje jako odpožáru, vynořovala se pouze neurčitá postava, stojící ve dveřích, a dokazovala buď svouněmou přítomností, nebo úsečným slovem, že je nemožné najít v tomto pokoji přístřeší. Vevzpomínce se nyní Tereze zdálo, že matka doopravdy hledala přístřeší jenom v prvníchhodinách, neboť asi tak po půlnoci už nikoho neoslovila, ačkoli s malými přestávkamineustále až do svítání pospíchala dál a ačkoli v těch domech, kde se nikdy nezavírají vrataani dveře bytů, je stále živo a člověk na každém kroku někoho potkává. Je samozřejmé, ženeběžely a že se nedostávaly rychle z místa, avšak napínaly síly do krajnosti a veskutečnosti se možná jenom ploužily. Tereza ani nevěděla, zda od půlnoci do pěti hodin ránobyly ve dvaceti domech nebo ve dvou či dokonce jen v jednom. Chodby těchto domů jsoupodle vychytralých plánů uspořádány tak, aby bylo co nejlépe využito místa, ale bez ohleduna to, zda se tu člověk může snadno orientovat; jak často asi procházely týmiž chodbami!Tereza se sice nejasně pamatovala, že vyšly ze vrat jednoho domu, který prohledávaly celouvěčnost, ale také se jí zdálo, že se na ulici ihned obrátily a znova se vrhly do toho domu. Prodítě to ovšem bylo nepochopitelné soužení, že matka je chvílemi drží a že se chvílemi zasesamo musí držet matky, která je vlekla za sebou beze slůvka útěchy, a ve svém nerozumu sito všechno dovedlo tehdy vysvětlit jen tak, že mu matka chce utéci. Proto se Tereza, i když jimatka držela za ruku, pro jistotu jen tím pevněji držela ještě i druhou rukou matčiných suknía znova a znova propukala v pláč. Nechtěla, aby ji tu matka nechala mezi těmi lidmi, kteřípřed nimi s dupotem stoupali do schodů, kteří šli za nimi, dosud neviditelní za ohybemschodiště, kteří se na chodbách hádali přede dveřmi a strkali jeden druhého do pokoje. Opilcibloudili po domě s přitlumeným zpěvem a matka s Terezou ještě šťastně proklouzla, když seuž tito lidé shlukávali v hloučky. Jistě se mohly pozdě v noci, kdy už nikdo nedává takovýpozor a ani netrvá neústupně na svém právu, vtlačit
- Page 1 and 2:
AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3:
na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9:
Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11:
ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13:
Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15:
však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17:
Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19:
„Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21:
to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23:
Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25:
„A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27: „To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53: Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55: víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57: Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59: postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61: prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63: „Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65: „Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67: HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69: Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71: Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73: „Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75: svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 78 and 79: alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81: vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83: PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85: přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87: výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89: Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91: jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93: co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103: pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105: nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107: ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109: „A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111: „Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113: Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115: „To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117: vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119: „Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121: „Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123: prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125: „Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127:
Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“