AMERIKA Franz Kafka

neodvažovaly odhodit snad z pouhé pověrčivosti. Matka měla na zítřek slíbenou práci nastavbě, ale obávala se, jak se celý den snažila Tereze vysvětlit, že nebude moci využít tétopříznivé příležitosti, neboť se cítila k smrti unavena; hned ráno ke zděšení kolemjdoucíchvykašlala na ulici spoustu krve a její jedinou touhou bylo dostat se někam do tepla aodpočinout si. A zrovna ten večer neměly kam se uchýlit. Tam, kde je domovník nevykázaluž z průjezdu, v němž by si snad přece trochu odpočaly od toho nečasu, běžely těsnýmiledovými chodbami, vystoupily do horních poschodí, obcházely úzké pavlače, klepalynazdařbůh na dveře, někdy se neodvažovaly nikoho oslovit, pak zase prosily každého, s kýmse setkaly, a jednou nebo dvakrát matka bez dechu klesla na stupeň tichého schodiště,strhla k sobě Terezu, jež se téměř bránila, a líbala ji, bolestivě tisknouc své rty na její. Kdyžčlověk potom ví, že to byly poslední polibky, nechápe, že mohl být tak slepý a nepoznat to,třebas byl malé děcko. Mnohé místnosti, kolem kterých procházely, měly dveře dokořánotevřeny a jimi vycházel dusivý vzduch, a z oblaků kouře, naplňujících pokoje jako odpožáru, vynořovala se pouze neurčitá postava, stojící ve dveřích, a dokazovala buď svouněmou přítomností, nebo úsečným slovem, že je nemožné najít v tomto pokoji přístřeší. Vevzpomínce se nyní Tereze zdálo, že matka doopravdy hledala přístřeší jenom v prvníchhodinách, neboť asi tak po půlnoci už nikoho neoslovila, ačkoli s malými přestávkamineustále až do svítání pospíchala dál a ačkoli v těch domech, kde se nikdy nezavírají vrataani dveře bytů, je stále živo a člověk na každém kroku někoho potkává. Je samozřejmé, ženeběžely a že se nedostávaly rychle z místa, avšak napínaly síly do krajnosti a veskutečnosti se možná jenom ploužily. Tereza ani nevěděla, zda od půlnoci do pěti hodin ránobyly ve dvaceti domech nebo ve dvou či dokonce jen v jednom. Chodby těchto domů jsoupodle vychytralých plánů uspořádány tak, aby bylo co nejlépe využito místa, ale bez ohleduna to, zda se tu člověk může snadno orientovat; jak často asi procházely týmiž chodbami!Tereza se sice nejasně pamatovala, že vyšly ze vrat jednoho domu, který prohledávaly celouvěčnost, ale také se jí zdálo, že se na ulici ihned obrátily a znova se vrhly do toho domu. Prodítě to ovšem bylo nepochopitelné soužení, že matka je chvílemi drží a že se chvílemi zasesamo musí držet matky, která je vlekla za sebou beze slůvka útěchy, a ve svém nerozumu sito všechno dovedlo tehdy vysvětlit jen tak, že mu matka chce utéci. Proto se Tereza, i když jimatka držela za ruku, pro jistotu jen tím pevněji držela ještě i druhou rukou matčiných suknía znova a znova propukala v pláč. Nechtěla, aby ji tu matka nechala mezi těmi lidmi, kteřípřed nimi s dupotem stoupali do schodů, kteří šli za nimi, dosud neviditelní za ohybemschodiště, kteří se na chodbách hádali přede dveřmi a strkali jeden druhého do pokoje. Opilcibloudili po domě s přitlumeným zpěvem a matka s Terezou ještě šťastně proklouzla, když seuž tito lidé shlukávali v hloučky. Jistě se mohly pozdě v noci, kdy už nikdo nedává takovýpozor a ani netrvá neústupně na svém právu, vtlačit