AMERIKA Franz Kafka

oddychování tří spáčů, daleko nejhlasitěji oddychovala Brunelda, funěla ve spánku, jakofuněla někdy při řeči; nedalo se však snadno rozeznat, kde který ze spáčů leží, celý pokoj bylnaplněn šelestem jejich dechu. Karel trochu prozkoumal své okolí, potom pomyslil na sebe atu se velmi ulekl, neboť byl sice bolestí celý křivý a rozlámaný, ale přece jen ho nenapadlo,že snad utržil těžké, krvavé zranění. Ale teď cítil na hlavě jakousi tíhu a celý obličej, krk, prsapod košilí byly vlhké jako od krve. Musí na světlo, aby přesně zjistil svůj stav, možná, že hozmrzačili, potom by ho asi Delamarche rád propustil, ale co by si pak počal, pak už opravdunemá žádné vyhlídky. Vzpomněl si na toho hocha s rozežraným nosem v průjezdě a naokamžik skryl tvář ve dlaních.Bezděky se pak obrátil ke dveřím a po čtyřech se k nim doplížil. Brzo nahmatal konečkyprstů nějakou botu a potom nohu. To je Robinson, kdo jiný by spal v botách? Poručili mu,aby si lehl napříč přede dveře a zabránil tak Karlovi v útěku. Ale cožpak nevěděli, v jakém jeKarel stavu? Prozatím ani nechtěl prchnout, chtěl se jen dostat ke světlu. Když nemůžedveřmi ven, tak tedy musí na balkón.Našel jídelní stůl zřejmě na docela jiném místě než večer, pohovka, k níž se Karel ovšemblížil velice opatrně, byla kupodivu prázdná, zato však uprostřed pokoje narazil na vysokonakupené, třebaže silně namačkané šaty, přikrývky, závěsy, podušky a koberce. Zprvu simyslil, že je to jen malá hromada, asi jako ta, kterou večer našel na pohovce a která se snadskutálela na zem, ale když lezl dál, zpozoroval k svému údivu, že tu leží celý velký nákladtakových věcí, jež asi na noc vytáhli ze skříní, kde byly přes den uschovány. Lezl kolem téhromady a brzo poznal, že to všechno je jakési lůžko, na němž vysoko nahoře, jak sepřesvědčil opatrnými dotyky, odpočívají Delamarche a Brunelda.Teď tedy věděl, kde všichni spí, a pospíšil si, aby se dostal na balkón. Byl to docela jiný světtady za závěsem a Karel se rychle vzpamatoval. Na čerstvém nočním vzduchu, v plnémměsíčním světle prošel se několikrát po balkóně sem a tam. Podíval se na ulici, byla úplnětichá, z hostince zněla ještě hudba, ale jen tlumeně, přede dveřmi zametal jakýsi mužchodník, v ulici, kde se večer v pustém povyku davu nedal rozeznat křik volebního kandidátaod tisíců jiných hlasů, bylo teď zřetelně slyšet, jak po dlažbě škrábe koště.Posunutí stolu na sousedním balkónu upozornilo Karla, že tam někdo sedí a studuje. Byl tomladý muž s malou bradkou, který při čtení neustále rychle pohyboval rty a kroutil si bradku.Seděl u stolku pokrytého knihami, s tváří obrácenou ke Karlovi, lampičku sundal se zdi,vklínil ji mezi dvě velké knihy a její jasné světlo na něho plně dopadalo.„Dobrý večer,“ řekl Karel, neboť se mu zdálo, že pozoruje, jak se mladý muž k němu zadíval.Ale byl to asi omyl, neboť ten mladý muž si ho patrně vůbec ještě nepovšiml, dal si ruku předoči, aby zaclonil světlo a zjistil, kdo tu najednou zdraví, a protože stále ještě nic neviděl,zdvihl do výše lampu, aby si jí posvítil také na sousední balkón.„Dobrý večer,“ řekl pak také on, chvilku se upřeně díval na Karla a potom dodal: „A co dál?“