Když šestnáctiletý Karel Rossmann, kterého poslali chudí rodiče do Ameriky, protože hosvedla služebná a měla s ním dítě, vjížděl na lodi zpomalující už jízdu do newyorkskéhopřístavu, všiml si, že sochu Svobody, na kterou se už dlouho díval, znenadání jako by prudceozářilo slunce. Zdálo se mu, že najednou napřahuje paži, držící meč a že vzduch kolem nívolně proudí.„Ta je vysoká,“ řekl si, a jak tu stál a vůbec nepomýšlel na odchod, zvolna ho zatlačil stálerostoucí zástup nosičů, procházejících kolem něho, téměř až k palubnímu zábradlí.Jakýsi mladý muž, s nímž se za plavby letmo seznámil, šel kolem něho a řekl: „Copak,nechce se vám ještě vystupovat?“ „Vždyť jsem připraven,“ řekl Karel, usmál se na něho a dalsi kufr na rameno, z bujnosti a z přemíry sil. Ale jak se tak díval za svým známým, kterýpohupoval holí a vzdaloval se s ostatními, povšiml si zděšeně, že si dole v lodi zapomněldeštník. V rychlosti požádal známého, jenž se tím nezdál zvlášť potěšen, aby mu laskavěpočkal chvilku u kufru, ještě jednou se rozhlédl kolem sebe, aby se tu vyznal, až se budevracet, a spěšně odešel. Dole s lítostí zjistil, že chodba, kterou by si byl velice zkrátilCestu, je tentokrát uzavřena, což patrně souviselo s vyloděním všech cestujících, a musil sinamáhavě hledat cestu po schodech, které znovu a znovu vedly k dalším schodům,chodbami, které neustále někam odbočovaly, musil projít prázdným pokojem s opuštěnýmpsacím stolem, až opravdu docela zabloudil, neboť šel touto cestou jen jednou nebo dvakráta vždy ve větší společnosti. Z bezradnosti a protože nepotkal živou duši, jen neustále nadsebou slyšel šoupavé kroky tisíců lidí a z dálky jako pouhý šum vnímal poslední záchvěvy užzastavených strojů, začal, aniž se rozmýšlel, nazdařbůh tlouci na malé dveře, na něž přisvém bloudění narazil.„Vždyť je otevřeno,“ zvolal kdosi zevnitř, Karel si upřímně oddechl a otevřel dveře. „Proč takbláznivě boucháte na dveře?“ zeptal se velikánský muž a sotva se na Karla podíval. Matnésvětlo, jež se už dávno opotřebovalo nahoře na lodi, vpadalo jakýmsi vrchním okénkem doubohé kabiny, v níž stáli těsně vedle sebe jako ve skladišti postel, skříň, židle a ten muž.„Zabloudil jsem,“ řekl Karel, „ani jsem si toho tak za plavby nevšiml, ale je to strašně velkáloď.“ „Ano, to máte pravdu,“ řekl muž s jakousi pýchou a nepřestal se obírat zámkem maléhokufru, který oběma rukama stále znovu zavíral, aby si poslechl, jak zámek zapadá. „Pojďtepřece dál!“ pokračoval muž, „snad nechcete stát venku!“ „Neruším?“ zeptal se Karel. „Aleproč byste rušil!“ „Vy jste Němec?“ chtěl se Karel ještě ubezpečit, protože často slyšel,že zejména Irové jsou nebezpečím pro lidi, kteří právě přijeli do Ameriky. „To jsem, to jsem,“řekl muž. Karel ještě váhal. Tu vzal muž znenadání za kliku, zavřel rychle dveře a postrčiljimi Karla dovnitř. „Nesnáším, když mi sem někdo kouká z chodby,“ řekl a už se zase zabývalkufrem, „kdekdo si tu běží kolem a dívá se dovnitř, čert aby to vydržel!“ „Ale chodba je přecedocela, prázdná,“ řekl Karel, jenž tu stál nepohodlně přimáčknut na pelest. „Ano, teď,“ řeklmuž. „Vždyť jde přece o ,teď’,“ myslil si Karel, „s tím člověkem je těžká řeč.“ „Natáhněte se
na postel, tam máte víc místa,“ řekl muž. Karel šplhal na postel, jak nejlépe uměl, a hlasitěse zasmál, když se mu nezdařil první pokus vyhoupnout se nahoru. Sotva však byl naposteli, zvolal: „Proboha, vždyť jsem úplně zapomněl na svůj kufr!“ „Kdepak je?“ „Nahoře napalubě, jeden známý ho tam hlídá. Jak jen se jmenuje?“ A z tajné kapsy, kterou mu matkavšila na cestu do podšívky kabátu, vytáhl visitku. „Butterbaum, <strong>Franz</strong> Butterbaum.“„Potřebujete ten kufr velmi nutně?“ „Samozřejmě.“ „Tak pročpak jste ho svěřil cizímučlověku?“ „Zapomněl jsem dole deštník a běžel jsem si pro něj, ale nechtěl jsem se vláčet skufrem. Potom jsem ještě ke všemu zabloudil.“ „Vy jste sám? Nikdo vás nedoprovází?“ „Ano,jsem sám.“ „Snad bych se měl toho muže držet,“ blesklo Karlovi hlavou, „kde hned tak najdulepšího přítele.“ „A teď jste ztratil také ještě kufr. O deštníku ani nemluvím.“ A muž si sedl nažidli, jako by ho Karlova záležitost začala teď trochu zajímat. „Věřím však, že kufr ještě neníztracen.“ „Víra tvá tě spasí,“ řekl muž a mocně se podrbal v tmavých, hustých vlasech, „nalodi se mění mravy zároveň s přístavy. V Hamburku by váš Butterbaum kufr možná ohlídal,tady se s největší pravděpodobností ztratí oba beze stopy.“ „To se ale musím hned podívatnahoru,“ řekl Karel a rozhlédl se, kudy by se dostal ven. „Jen tu zůstaňte,“ řekl muž a strčilho téměř hrubým úderem do prsou zpátky na postel. „Pročpak?“ zeptal se Karel rozmrzele.„Protože to nemá smysl,“ řekl muž, „za chviličku půjdu také, tak půjdeme spolu. Buď vámkufr ukradli, pak se nedá nic dělat, anebo ho ten člověk nechal stát, pak ho tím spíšenajdeme, až loď bude úplně prázdná. A zrovna tak i deštník.“ „Vyznáte se na lodi?“ zeptal seKarel nedůvěřivě a připadalo mu, že je nějaký skrytý háček v myšlence jinak přesvědčivé, žese jeho věci nejspíš najdou na prázdné lodi. „Jsem přece lodní topič,“ řekl muž. „Vy jste lodnítopič!“ zvolal Karel radostně, jako by to předčilo všechno očekávání, opřel se o loket aprohlížel si toho muže důkladněji. „Právě před kajutou, kde jsem spal s jedním Slovákem,bylo okénko, kterým bylo vidět do strojovny.“ „Ano, tam jsem pracoval,“ řekl topič. „Vždyckyjsem se tolik zajímal o techniku,“ řekl Karel a rozvíjel dál svou myšlenku, „a stal bych sepozději jistě inženýrem, kdybych byl nemusil jet do Ameriky.“ „A proč jste musil jet?“ „Ale co!“řekl Karel a odbyl celou tu historii mávnutím ruky. Přitom se s úsměvem podíval na topiče,jako by ho prosil o shovívavost dokonce i v záležitosti, k níž se mu nepřiznal. „Nějaký důvodto jistě má,“ řekl topič a nebylo docela jisté, zda tím chce Karla žádat, aby mu ten důvodpověděl, či zda mu v tom chce zabránit. „Teď bych se mohl také stát topičem,“ řekl Karel,„rodičům je teď úplně jedno, čím budu.“ „Moje místo bude volné,“ řekl topič, a jak si to plněuvědomil, strčil si ruce do kapes a rázně natáhl na postel nohy, které vězely v plandavých,jakoby kožených, ocelově šedých kalhotách. Karel se musel ještě víc přitlačit ke zdi. „Vyocházíte z lodi?“ „Ano, dneska se odtud klidíme!“ „A proč? Nelíbí se vám tu?“ „Tak to tadychodí, vždycky nerozhoduje, zda se něco člověku líbí nebo nelíbí. Ostatně máte pravdu, takése mi tu nelíbí. Asi to nemyslíte vážně, že byste se mohl stát topičem, ale to se jím pakčlověk ještě nejspíš stane. Já vám to tedy vůbec neradím. Když jste chtěl studovat v Evropě,
- Page 1: AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 8 and 9: Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11: ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13: Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15: však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17: Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19: „Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21: to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23: Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25: „A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27: „To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53:
Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55:
víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57:
Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59:
postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61:
prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63:
„Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65:
„Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67:
HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69:
Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71:
Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73:
„Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75:
svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77:
doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79:
alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81:
vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83:
PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85:
přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87:
výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89:
Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91:
jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93:
co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95:
a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97:
ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99:
Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101:
nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103:
pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105:
nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107:
ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109:
„A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111:
„Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113:
Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115:
„To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117:
vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119:
„Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121:
„Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123:
prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125:
„Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127:
Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“