AMERIKA Franz Kafka

lhostejně otáčeli hlavy, muž v pracovním plášti dohlížel s papírem v ruce na celou tu práci; vjedné kanceláři bylo otevřeno okno a úředník, který seděl u psacího stolu, se od něhoodvrátil a díval se zamyšleně ven, kde právě šli okolo Karel a Delamarche.„Klidnější místo si člověk ani nemůže přát,“ řekl Delamarche. „Večer je několik hodin velkýhluk, ale ve dne je to zde vzorné.“ Karel přikývl, jemu se zdálo, že je tu příliš ticho. „Nemohlbych ani bydlet někde jinde,“ řekl Delamarche, „neboť Brunelda naprosto nesnáší hluk. ZnášBruneldu? Nu, však ji uvidíš. Rozhodně ti doporučuji, aby ses choval pokud možno tiše.“Když přišli ke schodišti, jež vedlo k Delamarchovu bytu, bylo auto už pryč a hoch srozežraným nosem hlásil, že vynesl Robinsona po schodech nahoru, a nijak se nedivil, že seKarel znovu objevil. Delamarche jenom přikývl, jako by to byl sluha, který splnil samozřejmoupovinnost, a táhl s sebou po schodech Karla, který trochu otálel a díval se na slunnou ulici.„Hned budeme nahoře,“ řekl Delamarche několikrát, zatím co stoupali po schodech, ale jehopředpověď ne a ne se splnit, stále znovu navazovaly jedny schody na druhé a jejich směr sejen nepatrně měnil. Jednou se Karel dokonce zastavil, vlastně ani ne únavou, ale protože bylbezradný nad délkou těch schodů. „Bydlíme sice vysoko,“ řekl Delamarche, když šli dál, „aleto má také své výhody. Člověk vychází velmi zřídka, celý den je v županu, máme to velmiútulné. Do takové výšky ovšem nepřijdou také žádné návštěvy.“„Odkud by měly přijít ty návštěvy?“ myslil si Karel. Konečně se na jednom odpočivadleobjevil Robinson před zavřenými dveřmi bytu a byli na místě; schody ani tu jestě nekončily,nýbrž vedly v polotmě dále, a nic nenasvědčovalo, že budou brzo u konce.„Vždyť jsem si to myslil,“ řekl Robinson tiše, jako by ho ještě trápily bolesti, „Delamarche hopřivede! Rossmanne, co by s tebou bylo bez Delamarche!“ Robinson tu stál ve spodnímprádle a jen se snažil, pokud to bylo možné, zabalit do malé přikrývky, kterou mu dali ssebou v hotelu Occidental; člověk nechápal, proč nevešel do bytu, místo aby se tuzesměšňoval před lidmi, kteří možná půjdou kolem.„Spí?“ zeptal se Delamarche.„Myslím, že ne,“ řekl Robinson, „ale přece jen jsem raději počkal, až přijdeš ty.“„Nejdřív se musíme podívat, zdali spí,“ řekl Delamarche a shýbl se ke klíčové dírce. Díval sedlouho klíčovou dírkou a všelijak přitom kroutil hlavou, potom se narovnal a řekl: „Není jidobře vidě, roleta je stažená. Sedí na pohovce, ale možná, že spí.“„Je snad nemocná?“ zeptal se Karel, neboť Delamarche tu stál, jako by prosil o radu. Teďvšak ostrým tónem opáčil: „Nemocná?“„Vždyť on ji nezná,“ řekl Robinson na omluvu.O několik dveří dál vyšly na chodbu dvě ženy, otřely si ruce o zástěry, podívaly se naDelamarche a na Robinsona a zřejmě se bavily na jejich účet. Z jedněch dveří vyskočilaještě docela mladá dívka s lesklými plavými vlasy, zavěsila se do obou žen a přitulila sek nim.