AMERIKA Franz Kafka

nenápadně odstrčit ty malé tlusté ručky, což se mu také lehce podařilo, neboť Brunelda naněho nemyslila, zabývala se docela jinými myšlenkami.Ale i Karel brzo zapomněl na Bruneldu a strpěl na ramenou tíhu jejích rukou, neboť byl velmizaneprázdněn tím, co se dělo na ulici. Zástup se znenadání zastavil před hostincem. Stalose tak z příkazu malé skupiny gestikulujících mužů, kteří pochodovali těsně před kandidátema zřejmě mluvili o zvlášť významných věcech, neboť bylo vidět, jak se k nim ze všech stransklánějí tváře posluchačů. Jeden z těchto význačných mužů dal zdviženou rukou znamení,jež platilo jak zástupu, tak kandidátovi. Zástup zmlkl a kandidát, který se několikrát pokusilpostavit na ramenou svého nosiče a několikrát padl zase zpátky, pronesl malou řeč, při kterébleskurychle mával cylindrem. Bylo to docela jasně vidět, neboť na řečnícího kandidáta bylynamířeny všechny reflektory, takže byl ve středu jasné hvězdice.Ale teď už bylo také zřejmé, jak se celá ulice o ten podnik zajímá. Na balkónech, které bylyobsazeny kandidátovými straníky, přidávali se lidé k vyzpěvování jeho jména a jako strojetleskali rukama nataženýma daleko přes zábradlí. Na ostatních balkónech, a byla jichdokonce většina, ozval se proti tomu hlasitý zpěv, který však neměl jednotný účinek, protožešlo o přívržence různých kandidátů. Zato se spojili všichni nepřátelé přítomného kandidáta azačali sborově pískat, a na mnoha místech začaly dokonce znovu hrát gramofony. Mezijednotlivými balkóny se vyřizovaly politické spory se vzrušením zesíleným noční hodinou.Většinou byli lidé už v nočních úborech a měli přes sebe přehozeny jenom pláště, ženy bylyzahaleny ve velké tmavé šátky, děti, kterých si nikdo nevšímal, lezly po roubení balkónů, ažto budilo strach, a vycházelo jich stále víc z temných pokojů, kde už spaly. Tu a tam některézvlášť horké hlavy házely po svých protivnících jednotlivé nepoznatelné předměty, někdy sedostaly k cíli, většinou však spadly na ulici, kde často vyvolaly zuřivý řev. Když se vedoucímmužům dole zdál rámus přílišný, dostali bubeníci a trubači rozkaz zasáhnout a jejich břesknýsignál, hraný vší silou a téměř nekonečný, potlačil všechny lidské hlasy až nahoru kestřechám domů. A pak zase docela náhle - bylo to skoro neuvěřitelné - přestali, načež davna ulici, zřejmě v tom vycvičený, řval svůj stranický zpěv do úplného ticha, jež na chvilkunastalo - ve světle reflektorů bylo vidět široce otevřená ústa jednotlivců -, až potom odpůrci,kteří se zatím vzpamatovali, zařvali desetkrát silněji než předtím ze všech balkónů a oken, ajak se aspoň zdálo v této výšce, byla tím strana na ulici po svém krátkém vítězství docelaumlčena.„Jak se ti to líbí, maličký?“ zeptala se Brunelda, otáčejíc se sem a tam těsně za Karlem, abypokud možno všechno přehlédla kukátkem. Karel odpověděl jenom kývnutím. Bezděčně sipovšiml, že Robinson Delamarchovi něco horlivě vykládá, zřejmě mluvil o Karlově chování,ale zdálo se, že Delamarche tomu nepřikládá význam, neboť se neustále snažil Robinsonaodstrčit levou rukou, pravou objímal Bruneldu. „Nechceš se podíva kukátkem?“ zeptala seBrunelda a zaťukala Karlovi na prsa, aby ukázala, že myslí jeho.