AMERIKA Franz Kafka

„No tak,“ řekl Delamarche s rozpřaženýma rukama, tónem, jako by strážníkovi vyčítal, že senevyzná v lidech, a bylo to, jako by tato dvě slova objasnila Robinsonovu neurčitou výpověďtak, že už v ní nebylo rozporů.„Ale je to také pravda?“ zeptal se strážník už méně jistě. „A je-li to pravda, proč ten hochpředstírá, že ho propustili?“„Musíš odpovědět,“ řekl Delamarche.Karel pohlédl na strážníka, který tu měl udržovat pořádek mezi cizími lidmi, myslícími jen nasebe, a něco ze všech jeho starostí se přeneslo také na Karla. Nechtěl lhát a pevně složilruce za zády.Ve vratech se objevil dozorce a zatleskal rukama na znamení, že nosiči mají zase jít po svépráci. Ti vylili kávovou sedlinu ze svých hrnků a mlčky odešli kolébavými kroky do domu.„To nikam nevede,“ řekl strážník a chtěl Karla uchopit za ruku. Karel bezděky ještě trochuucouvl, ucítil volný prostor, který se mu otevřel odchodem nosičů, obrátil se a dal se několikavelkými skoky do běhu. Děti vykřikly všechny najednou a běžely se vztaženýma rukamaněkolik kroků s ním.„Chyťte ho,“ křičel strážník dlouhou, skoro prázdnou ulicí, a pravidelně vyrážeje tento pokřik,běžel za Karlem nehlučným během, který prozrazoval velkou sílu a cvik. Karel měl štěstí, žebyl pronásledován v dělnické čtvrti. Dělníci nedrží s vrchností. Karel běžel uprostřed jízdnídráhy, protože tam měl nejméně překážek, a viděl, jak se teď tu a tam na chodníku zastavujídělníci a klidně ho pozorují, zatím co strážník na ně křičí své „Chyťte ho!“ a v běhu, chytře sedržel rovného chodníku, neustále ukazuje nataženou hůlkou na Karla. Karel neměl mnohonaděje a ztratil ji téměř docela, když se blížili k příčným ulicím, v nichž jistě jsou také policejníhlídky, a strážník začal pískat, až v uších zaléhalo. Jedinou Karlovou výhodou bylo, že byllehce oblečen, letěl, nebo lépe řítil se dolů ulicí, která se neustále svažovala, jenže byl vrozespalosti roztržitý a často dělal skoky příliš vysoké a zbytečné, takže ztrácel čas. Mimo tovšak měl strážník svůj cíl neustále před očima, aniž o něm musil přemýšlet, kdežto pro Karlabyl běh vlastně vedlejší věcí, musil se rozmýšlet, volit mezi různými možnostmi, vždy znovase rozhodovat. Měl zprvu poněkud zoufalý plán, že se vyhne příčným ulicím, protože člověkneví, co se v nich skrývá, snad by tu rovnou vběhl na policejní strážnici; chtěl se, pokud tojen bude možné, držet této ulice, do daleka přehledné, jež teprve hluboko dole vyúsťovala namost, který hned zase mizel v oparu vody a slunce. Takto rozhodnut, chtěl se právě vzchopitk rychlejšímu běhu, aby honem přeběhl první příčnou ulici, když spatřil v nevelké vzdálenostipřed sebou strážníka, který číhal přitištěn k tmavé zdi domu ležícího ve stínu a chystal se vpravém okamžiku vyrazit proti Karlovi. Teď nebylo jiného východiska než příčná ulice, a kdyžna něho z této ulice kdosi docela bezelstně zavolal jménem - nejdřív se mu sice zdálo, že jeto jen klam, neboť už dlouhou dobu mu hučelo v uších -, už déle neváhal a obratem na jednénoze zabočil v pravém úhlu do této ulice, aby strážníky co nejvíc překvapil.