AMERIKA Franz Kafka

a posadili se na pult a připíjeli si navzájem. Byla to nejlepší místa a byl z nich rozhled pocelém sále.Karel se sice protlačil ještě dál, ale neměl vlastně už naději, že něčeho dosáhne. Vyčítal si,že se nabídl k této pochůzce, ač nezná zdejší poměry. Jeho kamarádi mu plným právemvyčiní, a navíc si ještě pomyslí, že nepřinesl jen proto nic, aby ušetřil. Tam, kde teď stál, jedlilidé sedící kolem stolů teplá masitá jídla s pěknými žlutými brambory, Karel nechápal, jak sito ti lidé opatřili.Vtom uviděl několik kroků před sebou starší ženu, patřící zřejmě k hotelovému personálu, ježhovořila s jakýmsi hostem a smála se. Přitom se neustále prohrabovala vlásničkou v účesu.Karel se ihned rozhodl, že objedná jídlo u této ženy, už proto, že jako jediná žena v sáletvořila výjimku ze všeobecného hluku a shonu, a pak také z toho prostého důvodu, že bylajedinou zaměstnankyní hotelu, jež byla na dosah ruky, za předpokladu ovšem, ženeodběhne za svými záležitostmi při prvním slově, se kterým se na ni obrátí. Ale stal sepravý opak. Karel ji ještě ani neoslovil, jen po ní pátravě pokukoval, když vtom se ženapodívala na Karla, jako se člověk někdy uprostřed hovoru ohlédne stranou, přestala hovořit azeptala se Karla přátelsky, angličtinou jasnou jako sama mluvnice, zda něco hledá.„Ovšem,“ řekl Karel, „nemohu tu vůbec nic dostat.“„Tak pojďte se mnou, maličký,“ řekla, rozloučila se se svým známým, který smekl, což tuvypadalo jako neuvěřitelná zdvořilost, vzala Karla za ruku, šla k bufetu, odstrčila jakéhosihosta, otevřela sklápěcí dveře u pultu, prošla chodbou za pultem, kde se člověk musil mít napozoru před neúnavně pobíhajícími číšníky, otevřela dvojité tapetové dveře a už byli vevelkých chladných spižírnách.„Člověk musí vědět, jak to tu chodí,“ řekl si Karel.„Tak copak si přejete?“ zeptala se a ochotně se k němu naklonila. Byla velmi tlustá, její tělose kolébalo, ale obličej byl utvářen téměř jemně, ovšem ve srovnání s tělem. Když Karelspatřil spoustu jídel, jež tu byla pečlivě urovnána v regálech a na stolech, byl téměř vpokušení, aby si rychle vymyslil a objednal vybranější večeři, zvláště když se dalo očekávat,že ho tato vlídná paní obslouží levněji, avšak nenapadlo ho nic vhodného, a jmenoval protonakonec zase jenom slaninu, chléb a pivo.„Nic víc?“ zeptala se žena.„Ne, děkuji,“ řekl Karel, „ale pro tři osoby.“Když se ho paní zeptala na ty druhé dva, řekl jí několika stručnými větami o svýchkamarádech a potěšilo ho, že se ho vyptává.„Ale to je přece jídlo jako pro trestance,“ řekla paní a zřejmě čekala, jaké bude mít Karel dalšípřání. Karla se však zmocnila obava, že mu paní jídlo daruje a nebude chtít za ně peníze, aproto mlčel. „Hned to tu všechno bude,“ řekla žena, šla ke stolu, na svou tloušťkupodivuhodně hbitě, uřízla dlouhým tenkým nožem, zubatým jako pila, velký kus slaniny silně