AMERIKA Franz Kafka

Sotva byl o dva skoky dál - že ho někdo zavolal jménem, už zase zapomněl, a teď zapískal idruhý strážník, bylo znát, že je ještě zcela svěží, a vzdálení chodci v této příčné ulici jako byse začínali rychleji pohybovat -, tu sáhla po Karlovi z jedněch malých domovních dveří čísiruka a vtáhla ho se slovy: „Buď zticha!“ do tmavého průjezdu. Byl to Delamarche, zcelaudýchaný, s rozpálenými tvářemi, vlasy se mu lepily na hlavě. Župan nesl pod paží a měl nasobě jen košili a spodky. Dveře, jež vlastně nebyly domovní vrata, nýbrž jen nenápadnývedlejší vchod, ihned zavřel a zamkl.„Okamžik,“ řekl pak, vztyčil hlavu, opřel se o zeď a těžce dýchal. Karel mu téměř ležel vnáručí a tiskl zpola v bezvědomí tvář na jeho prsa.„Tady běží ti pánové,“ řekl Delamarche a naslouchaje ukázal prstem na dveře. Oba strážníciběželi teď opravdu kolem, jejich běh se rozléhal prázdnou ulicí, jako když se bije ocelí okámen.„Tebe to ale pořádně sebralo,“ řekl Delamarche Karlovi, který ještě pořád lapal po vzduchu anemohl ze sebe vypravit ani slovo. Delamarche ho opatrně posadil na zem, klekl si vedleněho, přetřel mu několikrát čelo a pozoroval ho.„Teď už to jde,“ řekl Karel a těžce vstal.„Tak tedy pojď,“ řekl Delamarche, oblékl si zas župan a strkal před sebou Karla, který mělještě hlavu slabostí sklopenou. Občas Karlem zatřepal, aby ho vzpružil.„Ty že jsi unaven? Mohl jsi přece volně běžet jako kůň, ale já jsem se tady musil plížit těmizatracenými průchody a dvory. Naštěstí jsem ale dobrý běžec.“ Samou pýchou se širocerozpřáhl a dal Karlovi herdu do zad. „Časem je takový závod s policií dobré cvičení.“„Byl jsem už unaven, když jsem začal utíkat,“ řekl Karel.„Špatný běh se nedá nijak omluvit,“ řekl Delamarche. „Nebýt mě, tak už tě dávno chytili.“„Také si to myslím,“ řekl Karel. „Jsem vám velmi zavázán.“„To jsi,“ řekl Delamarche.Šli dlouhým úzkým průchodem, dlážděným tmavými hladkými kameny. Tu a tam se objevilovpravo nebo vlevo schodiště nebo se otvíral výhled do jiného, většího průchodu. Dospělé lidibylo sotva vidět, jenom děti si hrály na prázdných schodištích. U jednoho zábradlí stáloděvčátko a plakalo, až se mu od slz třpytila celá tvář. Sotva že zpozorovalo Delamarche,vyběhlo nahoru po schodech, lapajíc otevřenými ústy po vzduchu, a teprve vysoko nahoře seuklidnilo, když se mnohokrát otočilo a přesvědčilo, že nikdo za ním nejde nebo jít nezamýšlí.„Tu jsem před chvilkou porazil,“ řekl Delamarche se smíchem a zahrozil jí pěstí, načežděvčátko s křikem běželo ještě výš.Také dvory, kterými procházeli, byly skoro úplně opuštěny. Jen tu a tam nějaký obchodnísluha tlačil před sebou dvoukolák, jakási žena čerpala u pumpy do konve vodu, listonoš šelklidnými kroky přes celý dvůr, starý muž s bílými kníry seděl se zkříženýma nohama předskleněnými dveřmi a pokuřoval z dýmky, před zasílatelstvím skládali bedny, nečinní koně