AMERIKA Franz Kafka

Karel se těšil na spánek, neboť ten den ho velmi unavil. A příjemnější prostředí pro dlouhý,nerušený spánek si ani nemohl přát. Pokoj nebyl sice určen za ložnici, byl to spíše obývacípokoj, nebo správněji přijímací pokoj vrchní kuchařky a jen na tento večer sem dali zvlášť proněho umývací stolek, ale přesto si Karel nepřipadal jako vetřelec, nýbrž měl naopak pocit, žeje o něho dobře postaráno. Jeho kufr tu stál v pořádku a jistě dlouho nebyl bezpečnějischován. Na nízké skřínce se zásuvkami, přes kterou byla přehozena řídce pletená vlněnápokrývka, stály různé fotografie, zarámované a zasklené; když si Karel prohlížel pokoj,zastavil se u nich a díval se na ně. Byly to ponejvíce staré fotografie a ukazovaly většinoudívky v nemoderních nepohodlných šatech, s lehce nasazenými, malými, ale vysokýmikloboučky, opírající se pravou rukou o slunečník, tváří byly obráceny k pozorovateli, a přestose mu jejich pohled vyhýbal. Mezi fotografiemi mužů vzbudil Karlovu pozornost zejménaobrázek mladého vojáka, který si položil čapku na stolek a stál rovně jako svíce, s bujnýmičernými vlasy, a byl pln pyšného, ale potlačovaného smíchu. Knoflíky jeho stejnokroje bylyna fotografii dodatečně pozlaceny. Všechny tyto fotografie pocházely ještě asi z Evropy,Karel by si to pravděpodobně mohl přesně přečíst na zadní straně, ale nechtěl je brát doruky. Právě tak, jak tu stojí ty fotografie, chtěl by také on vystavit fotografii rodičů, až budemít svůj pokoj.Omyl si důkladně celé tělo, kvůli své sousedce se snažil, aby ho pokud možno nebylo slyšet,a zrovna se natáhl na pohovku a předem vychutnával spánek, když vtom se mu zdálo, žeslyší slabé klepání na dveře. Nedalo se hned zjistit, na které dveře to bylo, mohl to také býtjenom náhodný šramot. Klepání se také hned neopakovalo a Karel už téměř spal, když seozvalo znova. Teď však už nebylo pochyb, že to je klepání a že přichází od písařčinýchdveří. Karel běžel po špičkách ke dveřím a zeptal se tak tiše, že by to nemohlo nikohovzbudit, i kdyby přece jen někdo vedle spal: „Přejete si něco?“Okamžitě a stejně tiše se ozvala odpověď: „Neotevřel byste dveře? Klíč je na vaší straně.“„Prosím,“ řekl Karel, „musím se jenom napřed obléknout.“Nastala malá pomlka, pak uslyšel: „To není nutné. Otevřte a lehněte si do postele, já chvilkupočkám.“„Dobře,“ řekl Karel a také to udělal, jen ještě rozsvítil elektrické světlo. „Už ležím,“ řekl pakponěkud hlasitěji. Vtom už také vyšla ze svého tmavého pokoje malá písařka, oblečenápřesně tak jako dole v kanceláři, zřejmě celou tu dobu nepomyslila na spaní.„Prosím mnokrát za prominutí,“ řekla a stála trochu sehnuta před Karlovým lůžkem, „aneprozraďte mě, prosím. Nechci vás také dlouho vyrušovat, vím, že jste strašně unaven.“„Není to tak zlé,“ řekl Karel, „ale snad jsem se měl přece jen raději obléknout.“ Musil ležetnatažen, aby mohl být přikryt až ke krku, neboť neměl noční košili.„Vždyť zůstanu jenom chvilku,“ řekla a přitáhla si židli. „Mohu se posadit k pohovce?“