AMERIKA Franz Kafka

„Na hodinu?“„Ano,“ řekl Karel a jako na omluvu zvedl ruku. Celou historii nemohl tady vyprávět, a kdyby toi bylo možné, zdálo se přece naprosto beznadějné, že by hrozící bezpráví odvrátilvyprávěním o bezpráví, které už zažil. A když mu nedopomohla k právu dobrota vrchníkuchařky ani rozvaha vrchního číšníka, nemohl to zajisté očekávat od té společnosti tady naulici.„A byl jsi propuštěn bez kabátu?“ zeptal se strážník.„Nu, ano,“ řekl Karel; tak tedy i v Americe patří k mravu úřadů vyptávat se ještě zvlášť nato, co je zřejmé. (Jak se jeho otec rozčiloval nad zbytečnými úředními dotazy, když muopatřoval cestovní pas!) Karel měl velkou chuť utéci, někde se schovat, aby už nemusilposlouchat žádné otázky. A teď strážník dokonce položil otázku, které se Karel nejvíc obávala kterou očekával s takovým neklidem, že asi proto se až dosud nechoval tak opatrně, jak byse byl choval jinak.„Ve kterém hotelu jsi byl zaměstnán?“Sklopil hlavu a neodpověděl, na tuto otázku rozhodně nechtěl odpovědět. Nesmí dojít ktomu, že by se zase vrátil do hotelu Occidental, eskortován strážníkem, že by ho tamvyslýchali a volali k tomu jeho přátele i nepřátele, že by vrchní kuchařka o něm docela ztratilasvé dobré mínění, které je už beztoho velmi otřeseno, kdyby shledala, že Karel není vpensionu Brenner, jak se domnívá, nýbrž že ho sebral strážník a přivedl ho zpátky, v košili abez její navštívenky. A vrchní číšník by snad jenom s porozuměním přikyvoval, kdežto vrchnívrátný by mluvil o ruce boží, jež toho lumpa konečně našla.„Byl zaměstnán v hotelu Occidental,“ řekl Delamarche a přistoupil k strážníkovi.„Ne,“ řekl Karela dupl nohou, „to není pravda!“ Delamarche se na něho podíval a výsměšněstáhl ústa, jako by mohl prozradit ještě docela jiné věci. Karlovo nenadálé rozčilení silnězapůsobilo na děti, přistoupily k Delamarchovi, aby si mohly Karla odtud lépe prohlédnout.Robinson úplně vystrčil hlavu z vozu a docela znehybněl napětím; jeho jediným pohybembylo, že tu a tam mrkl očima. Hoch ve vratech zatleskal radostí rukama, žena stojící vedlevrazila do něho loktem, aby byl zticha. Nosiči měli právě přestávku na svačinu a všichni přišlis velkými hrnky černé kávy, kterou míchali pečivem. Někteří se posadili na okraj chodníku,všichni velmi hlasitě srkali kávu.„Vy snad znáte toho hocha?“ zeptal se strážník Delamarche.„Lépe, než je mi milé,“ řekl Delamarche. „Prokázal jsem mu kdysi mnoho dobrého, ale on semi za to velice špatně odvděčil. Jistě to chápete, i když jste ho vyslýchal jen docela krátce.“„Ano,“ řekl strážník, „zdá se, že to je zatvrzelý mladík.“„To je,“ řekl Delamarche, „ale to ještě není jeho nejhorší vlastnost.“„Tak?“ řekl strážník.