AMERIKA Franz Kafka

v jejím pokoji, kdyby místo toho mohl otevřít dveře, na jejichž kliku pro jistotu položil ruku,kdyby mohl sednout do auta nebo, kdyby šofér už spal, mohl jít třeba pěšky do New Yorku.Jasná noc s měsícem v úplňku, jenž se k němu sklání, je každému útočištěm, a mít snadvenku pod širým nebem strach, zdálo se Karlovi nesmyslné. Představoval si, jak ráno - dřívese asi sotva dostane pěšky domů - překvapí strýce, a po prvé mu bylo v tomto sálu dobře.Nebyl sice dosud nikdy ve strýcově ložnici a ani nevěděl, kde ten pokoj je, ale to se už doptá.Potom zaklepá, a až se ozve obřadné „Dále!“, vběhne do pokoje a překvapí milého strýce,jehož až dosud znal jen dokonale oblečeného v šatech po bradu upjatých, jak v noční košilisedí zpříma na posteli a udiveně upírá oči na dveře. Samo o sobě to snad tolik neznamená,ale je třeba uvážit, co by z toho mohlo vzejít. Snad posnídá poprvé společně se strýcem,strýc v posteli, on na židli, snídaně na stolku mezi nimi, snad se ta společná snídaně stanestálým zvykem, snad se sejdou víckrát za den než pouze jednou jako dosud, budou-li taktosnídat, a pak ovšem budou také moci spolu otevřeněji mluvit, ba bude tomu dokonce stěžímožno zabránit. Konec konců byl dnes vůči strýci trochu neposlušný či spíše umíněný jenproto, že si nemohli otevřeně pohovořit. A i když tu dnes musí zůstat přes noc - bohužel totak vypadá, ač ho nechali tady stát u okna, aby se bavil na vlastní pěst -, snad bude tanešťastná návštěva znamenat obrat k lepšímu v jeho vztahu ke strýci, snad strýc dnes večeruvažuje podobně ve své ložnici.Když se tak trochu utěšil, otočil se. Před ním stála Klára a řekla: „Copak se vám u nás vůbecnelíbí? Nechcete se tu cítit trochu jako doma? Pojďte, udělám poslední pokus.“Vedla ho napříč sálem ke dveřím. U postranního stolku seděli oba pánové a před sebou mělive vysokých sklenicích lehce šumivé nápoje, které Karel neznal a které by byl rád ochutnal.Pan Green se opíral loktem o stůl, nakláněl se celým obličejem co nejblíž k panuPollunderovi; kdo by neznal pana Pollundera, mohl by se docela klidně domnívat, že se tudomlouvají o nějakém zločinu, a ne o obchodu. Pan Pollunder provázel Karla přívětivýmpohledem až ke dveřím, ale pan Green se za Karlem vůbec neohlédl, ač se člověk zpravidlauž bezděky podívá týmž směrem jako jeho protějšek, a Karlovi se zdálo, jako by toto chovánínějak vyjadřovalo Greenovo přesvědčení, že se každý z nich, Karel na svou pěst i Green nasvou pěst, má pokusit, aby si tu stačil, jak dovede, a že nutný společenský vztah mezi nimibude časem vytvořen vítězstvím nebo zničením jednoho z nich.„Má-li tohle na mysli,“ řekl si Karel, „pak je blázen. Já od něho opravdu nic nechci a on ať mitaké dá pokoj.“Sotvaže vyšel na chodbu, napadlo ho, že se asi choval nezdvořile, neboť se na Greena takzadíval, že ho Klára musila téměř odvléknout z pokoje. Tím ochotněji šel teď vedle ní.Cestou po chodbách nevěřil zprvu svým očím, když viděl, že každých dvacet kroků stojísluha v bohatě zdobené livreji a svírá oběma rukama silný podstavec svícnu.