Ostatní si však nyní uvědomili, co mají dělat, a hned se zmateně hrnuli ke Karlovi a ksenátorovi. Tak se stalo, že Karel dostal blahopřání i od Šubala, že je přijal a že za něpoděkoval. Když se všechno opět uklidnilo, přistoupili jako poslední přístavní úředníci apronesli dvě anglická slova, což působilo směšným dojmem.Senátorovi se zachtělo plně vychutnat svou radost a připomenout sobě i ostatnímpodrobnosti a všichni to ovšem nejen strpěli, ale i se zájmem přijali. Tak upozornil na to, že sinejvýraznější poznávací znamení, jak je kuchařka uvedla ve svém dopise o Karlovi, zapsaldo zápisníku pro případ, že by je snad náhle okamžitě potřeboval. Když topič taknesnesitelně žvanil, vytáhl si senátor zápisník, jen aby se rozptýlil, a snažil se pro zábavuporovnávat Karlovo vzezření a kuchařčino pozorování, jež ovšem zrovna nevynikalodetektivní přesností. „A tak člověk najde svého synovce!“ skončil tónem, jako by chtěl, abymu ještě jednou blahopřáli.„Co teď bude s topičem?“ zeptal se Karel, nedbaje strýcova předchozího vyprávění.Domníval se, že ve svém novém postavení může všechno, co si myslí, říci také nahlas.„S topičem se bude jednat, jak zaslouží,“ řekl senátor, „a jak pan kapitán uzná za dobré.Myslím, že máme topiče dost a víc než dost a každý z přítomných pánů mi jistě přisvědčí.“„Na tom přece nezáleží, jde-li o spravedlivou věc,“ řekl Karel. Stál mezi strýcem a kapitánema domníval se, snad právě proto, že rozhodnutí závisí na něm.A přesto topič vypadal, jako by už ztratil všechny naděje. Ruce měl zpola zastrčeny zaopaskem, který bylo vidět při jeho rozčilených pohybech i s pruhem pestré košile. To muvůbec nevadilo; postěžoval si na celé své utrpení, ať jen teď lidé vidí i těch několik hadrů,které má na sobě, a pak ať ho třeba vynesou. Vymyslil si, že mu tuto poslední poctu majíprokázat sluha a Šubal, protože zde mají nejnižší služební hodnost. Šubal pak bude mítpokoj a nepropadne už zoufalství, jak se vyjádřil vrchní pokladník. Kapitán bude mocizaměstnávat samé Rumuny, všude se bude mluvit rumunsky a snad potom půjde opravduvšechno lépe. Žádný topič už nebude žvanit u hlavní pokladny, jen na jeho poslední žvaněníse bude vlídně vzpomínat, neboť, jak senátor výslovně prohlásil, bylo nepřímo podnětem ktomu, že senátor poznal svého synovce. Tento synovec se mu ostatně předtím pokoušelpomoci, a proto se mu již dříve víc než dost odvděčil za to, že mu pomohl shledat se sestrýcem; topiče ani nenapadne, aby teď od něho ještě něco požadoval. Ostatně, i když je tosenátorův synovec, dávno ještě není kapitánem, a z kapitánových úst nakonec padne zléslovo. - Ve shodě se svým přesvědčením nepokoušel se topič na Karla ani pohlédnout, ale vtomto pokoji nepřátel nebylo bohužel jiné místo, kde by jeho oči mohly spočinout.„Nevykládej si špatně situaci,“ řekl senátor Karlovi, „jde snad o věc spravedlivou, alezároveň o věc kázně. Obojí, a zejména to druhé, podléhá zde posouzení pana kapitána.“„Tak jest,“ řekl tiše pro sebe topič. Kdo si toho všiml a porozuměl tomu, udiveně se usmál.
„Mimo to jsme už pana kapitána tolik zdrželi v jeho úředních záležitostech, jež se jistě nakupíneuvěřitelnou měrou právě při příjezdu do New Yorku, že je nejvyšší čas, abychom opustililoď a nedělali snad událost z této bezvýznamné hádky dvou strojníků tím, že se do tohobudeme zcela zbytečně plést. Chápu ostatně úplně tvé jednání, milý synovče, ale zrovna tomě opravňuje, abych tě odtud co nejrychleji odvedl.“„Dám pro vás okamžitě spustit člun,“ řekl kapitán a ke Karlovu úžasu zhola nic nenamítalproti strýcovým slovům, jež se přece nepochybně mohla vykládat tak, že se strýc pokořil.Vrchní pokladník běžel o překot k psacímu stolu a telefonoval kapitánův rozkaz vrchnímulodníkovi.„Čas už kvapí,“ řekl si Karel, „ale nemohu nic dělat, jinak všechny urazím. Nemohu přece teďopustit strýce, sotva mě zase nalezl. Kapitán je sice zdvořilý, ale to je také všechno. U káznějeho zdvořilost končí a strýc mu jistě mluvil z duše. Se Šubalem nechci mluvit, dokonce lituji,že jsem mu podal ruku. A všichni ostatní lidé tady nestojí za nic.“A v takových myšlenkách šel pomalu k topiči, vytáhl jeho pravou ruku z opasku, držel ji vesvé ruce a pohrával si s ní.„Proč nic neříkáš?“ zeptal se. „Proč si necháš všechno líbit?“Topič jen svraštil čelo, jako by hledal výraz pro to, co má říci. Hleděl jen dolů na Karlovu a nasvou ruku.„Stala se ti přece křivda jako nikomu na lodi, to vím naprosto jistě.“A Karel proplétal své prstymezi prsty topičovými a ten se rozhlížel lesknoucíma se očima, jako by prožíval nějakouslast, kterou si však nikdo nemůže vykládat ve zlém.„Ty se ale musíš bránit, říkat ano a ne, jinak ti lidé přece nebudou mít ani ponětí, kdo mápravdu. Musíš mi slíbit, že mě poslechneš, neboť z mnoha důvodů mám strach, že už tivůbec nebudu moci pomáhat.“ A Karel teď plakal a líbal topiči ruku a vzal tu ruku,rozpraskanou a téměř bez života, a přitiskl si ji na tvář jako poklad, kterého se musí vzdát. –Vtom však už byl strýc senátor u něho a odtáhl ho, třebaže jen s docela nepatrným úsilím.„Zdá se, že tě topič očaroval,“ řekl a pohlédl pln porozumění přes Karlovu hlavu na kapitána.„Cítil ses opuštěn, tu jsi nalezl topiče a jsi mu teď vděčný, to je docela chvályhodné.Nepřeháněj to však, už kvůli mně, a snaž se chápat své postavení.“Za dveřmi nastal hluk, bylo slyšet volání, a dokonce se zdálo, že kdosi je brutálně strkán kedveřím. Vstoupil poněkud zpustlý námořník se ženskou zástěrou kolem pasu. „Venku jsoulidé,“ zvolal a ohnal se loktem, jako by byl ještě v tlačenici. Konečně se vzpamatoval a chtělkapitánovi zasalutovat, tu si povšiml zástěry, strhl ji, hodil ji na zem a volal: „To je přeceodporné, tak oni mi uvázali zástěru.“ Potom však srazil podpatky a salutoval. Někdo sepokusil zasmát, ale kapitán řekl přísně: „Tomu já říkám dobrá nálada. Kdopak je venku?“„To jsou moji svědkové,“ řekl Šubal a předstoupil, „prosím zdvořile, abyste omluvil jejichnevhodné chování. Když ti lidé mají plavbu za sebou, jsou někdy jako diví.“
- Page 1 and 2: AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3: na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9: Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11: ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13: Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15: však potěšující jako nová zn
- Page 18 and 19: „Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21: to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23: Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25: „A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27: „To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53: Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55: víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57: Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59: postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61: prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63: „Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65: „Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67:
HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69:
Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71:
Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73:
„Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75:
svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77:
doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79:
alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81:
vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83:
PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85:
přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87:
výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89:
Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91:
jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93:
co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95:
a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97:
ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99:
Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101:
nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103:
pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105:
nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107:
ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109:
„A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111:
„Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113:
Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115:
„To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117:
vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119:
„Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121:
„Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123:
prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125:
„Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127:
Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“