AMERIKA Franz Kafka

„Mimo to jsme už pana kapitána tolik zdrželi v jeho úředních záležitostech, jež se jistě nakupíneuvěřitelnou měrou právě při příjezdu do New Yorku, že je nejvyšší čas, abychom opustililoď a nedělali snad událost z této bezvýznamné hádky dvou strojníků tím, že se do tohobudeme zcela zbytečně plést. Chápu ostatně úplně tvé jednání, milý synovče, ale zrovna tomě opravňuje, abych tě odtud co nejrychleji odvedl.“„Dám pro vás okamžitě spustit člun,“ řekl kapitán a ke Karlovu úžasu zhola nic nenamítalproti strýcovým slovům, jež se přece nepochybně mohla vykládat tak, že se strýc pokořil.Vrchní pokladník běžel o překot k psacímu stolu a telefonoval kapitánův rozkaz vrchnímulodníkovi.„Čas už kvapí,“ řekl si Karel, „ale nemohu nic dělat, jinak všechny urazím. Nemohu přece teďopustit strýce, sotva mě zase nalezl. Kapitán je sice zdvořilý, ale to je také všechno. U káznějeho zdvořilost končí a strýc mu jistě mluvil z duše. Se Šubalem nechci mluvit, dokonce lituji,že jsem mu podal ruku. A všichni ostatní lidé tady nestojí za nic.“A v takových myšlenkách šel pomalu k topiči, vytáhl jeho pravou ruku z opasku, držel ji vesvé ruce a pohrával si s ní.„Proč nic neříkáš?“ zeptal se. „Proč si necháš všechno líbit?“Topič jen svraštil čelo, jako by hledal výraz pro to, co má říci. Hleděl jen dolů na Karlovu a nasvou ruku.„Stala se ti přece křivda jako nikomu na lodi, to vím naprosto jistě.“A Karel proplétal své prstymezi prsty topičovými a ten se rozhlížel lesknoucíma se očima, jako by prožíval nějakouslast, kterou si však nikdo nemůže vykládat ve zlém.„Ty se ale musíš bránit, říkat ano a ne, jinak ti lidé přece nebudou mít ani ponětí, kdo mápravdu. Musíš mi slíbit, že mě poslechneš, neboť z mnoha důvodů mám strach, že už tivůbec nebudu moci pomáhat.“ A Karel teď plakal a líbal topiči ruku a vzal tu ruku,rozpraskanou a téměř bez života, a přitiskl si ji na tvář jako poklad, kterého se musí vzdát. –Vtom však už byl strýc senátor u něho a odtáhl ho, třebaže jen s docela nepatrným úsilím.„Zdá se, že tě topič očaroval,“ řekl a pohlédl pln porozumění přes Karlovu hlavu na kapitána.„Cítil ses opuštěn, tu jsi nalezl topiče a jsi mu teď vděčný, to je docela chvályhodné.Nepřeháněj to však, už kvůli mně, a snaž se chápat své postavení.“Za dveřmi nastal hluk, bylo slyšet volání, a dokonce se zdálo, že kdosi je brutálně strkán kedveřím. Vstoupil poněkud zpustlý námořník se ženskou zástěrou kolem pasu. „Venku jsoulidé,“ zvolal a ohnal se loktem, jako by byl ještě v tlačenici. Konečně se vzpamatoval a chtělkapitánovi zasalutovat, tu si povšiml zástěry, strhl ji, hodil ji na zem a volal: „To je přeceodporné, tak oni mi uvázali zástěru.“ Potom však srazil podpatky a salutoval. Někdo sepokusil zasmát, ale kapitán řekl přísně: „Tomu já říkám dobrá nálada. Kdopak je venku?“„To jsou moji svědkové,“ řekl Šubal a předstoupil, „prosím zdvořile, abyste omluvil jejichnevhodné chování. Když ti lidé mají plavbu za sebou, jsou někdy jako diví.“