AMERIKA Franz Kafka

„Znáš někoho z těch lidí tady vedle?“ zeptal se Karel Robinsona, který teď také vstal a kroměpřikrývky ovinul kolem sebe také ještě Bruneldinu deku, protože ho mrazilo.„Skoro nikoho, to je právě to zlé na mém postavení,“ řekl Robinson a přitáhl Karla blíž ksobě, aby mu mohl pošeptat do ucha, „jinak bych si právě teď nemohl zrovna stěžovat.Brunelda přece kvůli Delamarchovi prodala všechno, co měla, a odstěhovala se s celýmsvým bohatstvím sem do toho předměstského bytu, aby se mu mohla úplně věnovat a aby jinikdo nerušil, bylo to ostatně také Delamarchovo přání.“„A služebnictvo propustila?“ zeptal se Karel.„To se rozumí,“ řekl Robinson. „Kde by se tady ubytovalo služebnictvo? Ti sluhové přecejsou velmi nároční páni. Jednou Delamarche u Bruneldy prostě takového sluhu vyhnalpolíčky z pokoje, padal jeden za druhým, až ten člověk byl venku. Ostatní sluhové s nímovšem byli zajedno a dělali za dveřmi kravál, tu vyšel Delamarche ven (já jsem tehdy nebylsluha, nýbrž domácí přítel, ale přesto jsem byl pohromadě se sluhy) a zeptal se: ,Co chcete?'Nejstarší sluha, jistý Isidor, na to řekl: ,Vy s námi nemáte co mluvit, naše paní je milostivápaní.' Jak asi vidíš, velmi ctili Bruneldu. Ale Brunelda se o ně nestarala, běžela kDelamarchovi, nebyla tehdy přece ještě tak těžká jako teď, přede všemi ho objala, políbila hoa říkala mu ,Nejmilejší Delamarchi!' ,A pošli přece už ty opičáky pryč,' řekla nakonec.Opičáky, tím myslila sluhy; představ si, jak se přitom tvářili. Potom Brunelda přitáhlaDelamarchovu ruku k peněžence, kterou měla u pasu, Delamarche do ní sáhl a začal tedysluhy vyplácet; Brunelda se účastnila vyplácení jen tím, že přitom stála s otevřenoupeněženkou u pasu. Delamarche musil do ní často sahat, neboť rozděloval peníze, aniž jepočítal a aniž zkoumal požadavky. Nakonec řekl: ,Poněvadž tedy nechcete se mnou mluvit,říkám vám jenom Bruneldiným jménem: ,Kliďte se, ale hned.' Tak byli propuštěni, bylo pakještě několik procesů, Delamarche musil dokonce jednou k soudu, ale o tom nevím žádnépodrobnosti. Jen hned po odchodu sluhů řekl Delamarche Bruneldě: ,Teď tedy nemášslužebnictvo?' Ona řekla: ,Ale je tu přece Robinson.' Nato řekl Delamarche a plácl mi přitomna rameno: ,Dobrá, ty budeš náš sluha.' A Brunelda mě pak poplácala po tváři. Když budepříležitost, nech se také od ní jednou poplácat po tváři, Rossmanne. Budeš žasnout, jak je tokrásné.“„Tak ty ses tedy stal Delamarchovým sluhou?“ řekl Karel na závěr.Robinson slyšel z této otázky politování a odpověděl: „Jsem sluha, ale jen málokdo si tohovšimne. Vidíš, sám jsi to nevěděl, ačkoli přece jsi už chvilku u nás. Však jsi viděl, jak jsem bylv noci u vás v hotelu oblečen. Měl jsem na sobě nejvybranější věci. Chodí sluhové takoblečeni? Háček je právě v tom, že nesmíš často odejít, musíš být vždy po ruce, vdomácnosti je neustále co dělat. Jedna osoba nestačí na tu spoustu práce. Jak sis snadvšiml, máme tady v pokoji velmi mnoho věcí; co jsme při tom velkém stěhování nemohli