AMERIKA Franz Kafka

„To jsou protivné ženské,“ řekl Delamarche tiše, zřejmě však jen z ohledu na spící Bruneldu,„příště je udám na policii a budu mít na léta od nich pokoj. Nedívej se tam,“ zasykl pak naKarla, který neviděl nic zlého v tom, že se podíval na ženy, když už musí na chodbě čekat,až se Brunelda probudí. A rozzlobeně potřásl hlavou na znamení, že ho Delamarche nemáco napomínat, a aby to ukázal ještě zřetelněji, chtěl přistoupit blíž k těm ženám. Vtom hovšak Robinson zadržel za rukáv se slovy: „Měj se na pozoru, Rossmanne!“ a Delamarche,kterého už podráždil Karel, se tak rozzuřil, když se dívka hlasitě zasmála, že s velkýmrozběhem, rozhazuje rukama i nohama, vyrazil proti ženám. Zmizely, každá ve svýchdveřích, jako by je odfoukl.„Takhle tu musím občas čistit chodby,“ řekl Delamarche, když se pomalými kroky vracel; tu sivzpomněl na Karlův odpor a řekl: „Ale od tebe očekávám docela jiné chování, jinak bys mohlse mnou udělat špatné zkušenosti.“Vtom zavolal z pokoje tázavý hlas mírným, znaveným tónem:„Delamarchi?“„Ano,“ odpověděl Delamarche a pohlédl přívětivě na dveře, „můžeme vejít?“„Ale ano,“ ozvalo se a Delamarche ještě pohledem zavadil o ty dva muže, kteří čekali za ním,a pak pomalu otevřel dveře.Vstoupili do úplné tmy. Závěs na balkónových dveřích, místnost neměla okno, byl spuštěn ažna zem a propouštěl málo světla, mimo to však byl pokoj tak tmavý i proto, že byl přeplněnnábytkem a rozvěšeným šatstvem. Bylo tu dusno a člověk přímo čichal prach, který se usadilv koutech, zřejmě úplně nepřístupných. Když Karel vstoupil, zpozoroval nejdřív tři skříně,postavené těsně za sebou.Na pohovce ležela žena, která se předtím dívala dolů z balkónu. Červené šaty se jí doletrochu vytáhly a visely velkým cípem až na podlahu, bylo vidět její nohy skoro až kekolenům, měla silné bílé vlněné punčochy; boty vůbec neměla.„To je vedro, Delamarchi,“ řekla, odvrátila tvář od stěny, vztáhla netečně rukuk Delamarchovi a ten ji uchopil a políbil. Karel se díval jen na její dvojí bradu, která jako byse koulela s sebou, když žena otočila hlavu.„Mám snad dát vytáhnout závěs?“ zeptal se Delamarche.„Jen to ne,“ řekla žena se zavřenýma očima a téměř zoufale, „pak to bude ještě horší.“Karel přistoupil k nohám pohovky, aby si tu ženu lépe prohlédl. Divil se jejímu nářku, neboťvůbec nebylo zvláštní horko.„Počkej, udělám ti trochu pohodlí,“ řekl Delamarche starostlivě, rozepjal jí nahoře u krkuněkolik knoflíků a rozhalil šaty, takže se uvolnilo hrdlo až po ňadra a objevil se jemný,žlutavý, krajkový lem košile.„Kdo to je,“ řekla žena znenadání a ukázala prstem na Karla, „proč se na mne tak upřenědívá?“