AMERIKA Franz Kafka

co provádí v noci. Dovedu si představit, jak by se mu to líbilo. Pro nic za nic bychom semvolali pokud možno všech čtyřicet liftboyů a vyslechli je jako svědky, ti by si ho ovšem takévšichni spletli, musil by tedy svědčit pomalu všechen personál, v hotelu by se samozřejmě nachvilku zastavil provoz, a než bychom ho konečně vyhodili, přišel by si aspoň na své. To tedyraději neuděláme. Vrchní kuchařku, tu hodnou paní, měl už za blázna a to nám může stačit.Nechci už nic slyšet; jsi na místě propuštěn ze služby pro nedbalost. Tady ti dávám poukazna pokladnu, aby ti vyplatili mzdu až do dnešního dne. To je ostatně - mezi námi řečeno - potom, jak ses choval, prostě dar, který ti dávám jenom z ohledu na paní vrchní kuchařku.“Nový telefonický hovor zdržel vrchního číšníka, takže nemohl hned podepsat poukaz. „Tiliftboyové mi dají dnes práce!“ zvolal, jakmile uslyšel první slova. „To je neslýchané!“ zvolalza chvilku. Obrátil se od telefonu na vrátného a řekl: „Fjodore, zadrž prosím chvilku tohohocha, musíme si s ním ještě promluvit.“ A do telefonu přikázal: „Přijď ihned nahoru!“Teď alespoň se vrchní vrátný mohl vyzuřit, když se mu to nepovedlo během rozmluvy. DrželKarla pevně nahoře za paži, ne snad klidným sevřením, jež by se konec konců dalo vydržet,nýbrž občas sevření uvolnil a pak zase tiskl Karla silněji a silněji, a poněvadž měl velkou sílu,připadalo Karlovi, že to vůbec nebere konce, a dělaly se mu mžitky před očima. Ale nejenomže Karla držel, občas ho také vytáhl do výšky, jako by měl rozkaz, aby ho zároveň natahoval,cloumal jím a přitom znovu a znovu říkal zpola tázavě vrchnímu číšníkovi: „Jen abych si hoteď nespletl, jen abych si ho teď nespletl.“Pro Karla bylo vysvobozením, když vstoupil vrchní liftboy, jistý Bess, věčně funící, tlustýmladík, a když poněkud obrátil pozornost vrchního vrátného k sobě. Karel byl tak zmalátnělý,že sotva pozdravil, když k svému údivu spatřil, že za tím chlapcem vklouzla Tereza, bledájako stěna, nepořádně ustrojená, s nedbale upravenými vlasy. V mžiku byla u něho ašeptala: „Ví to už vrchní kuchařka?“„Vrchní číšník jí to telefonoval,“ odpověděl Karel.„Pak už je dobře, pak už je dobře,“ řekla rychleji a oči jí oživly.„Ne,“ řekl Karel. „Ty ani nevíš, co proti mně mají. Musím odtud, vrchní kuchařka už je o tomtaké přesvědčena. Prosím, nezůstávej tu, jdi nahoru, přijdu se pak s tebou rozloučit.“ „Ale,Rossmanne, co tě napadá, zůstaneš hezky u nás, dokud budeš chtít. Vrchní číšník přeceudělá všechno, co chce vrchní kuchařka, on ji miluje, nedávno jsem se to dověděla. Jen buďklidný.“„Prosím, Terezo, odejdi. Nemohu se tak dobře hájit, když jsi tady. A musím se hájit důkladně,protože proti mně uvádějí lži. Čím lépe však dokážu dávat pozor a hájit se, tím větší mámnaději, že tu zůstanu. Tak, Terezo –“ v návalu bolesti se bohužel nezdržel a dodal potichu:„Aspoň kdyby mě ten vrchní vrátný pustil! Nevěděl jsem vůbec, že je můj nepřítel. Ale jak měpořád mačká a tahá.“ „Proč jen to říkám?“ pomyslil si zároveň, „to nevydrží žádná ženskáklidně poslouchat," a opravdu se Tereza, aniž jí v tom Karel mohl ještě zabránit svou volnou