AMERIKA Franz Kafka

„To je přece celá sklizeň,“ řekl pak. „No ano,“ řekl Karel. Ale buď Karlovi nevěřil, nebo hochtěl pozlobit, šel ještě dál a začal - všechno za jízdy - jakoby žertem natahovat ruku pošátku a nakonec se i odvážil za ten šátek zatahat. Co asi Brunelda zkusila! Z ohledu na ninechtěl se Karel s tím mužem pouštět do hádky a vjel do nejbližších otevřených vrat, jako byto byl jeho cíl. „Tady bydlím,“ řekl, „děkuji za doprovod.“ Muž zůstal udiveně stát před vraty adíval se za Karlem, který se klidně chystal projet celým prvním dvorem, kdyby to bylo nutné.Muž nemohl už pochybovat, ale aby ještě naposled ukojil svou zlomyslnost, nechal stát svůjvozík, běžel po špičkách za Karlem a tak prudce škubl šátkem, že by byl málem odkrylBruneldinu tvář. „Ať ta tvoje jablka mají vzduch,“ řekl a běžel zpátky. I to si Karel ještě nechallíbit, protože se toho muže konečně zbavil. Zajel pak s vozíkem do kouta na dvoře, kde stáloněkolik velkých prázdných beden, a schován za nimi, chtěl Bruneldě pod šátkem říci několikchlácholivých slov. Musil jí však dlouho domlouvat, neboť se rozplývala v slzách a doceladoopravdy ho úpěnlivě prosila, aby tady za bednami zůstal po celý den a jel dál teprve zanoci. Snad by ji byl ani sám nepřesvědčil, jak by to bylo pochybené, ale když někdo nadruhém konci té hromady shodil na zem prázdnou bednu, takže se prázdným dvorem rozlehlstrašlivý rámus, polekala se tak, že se už neodvážila říci ani slovo, přetáhla přes sebe šáteka byla asi šťastna, když se Karel bez váhání ihned vydal na cestu.Ulice teď stále víc ožívaly, ale vůz nebudil takovou pozornost, jak se Karel obával. Snad byvůbec bývalo moudřejší zvolit pro transport jinou dobu. Kdyby taková jízda byla zase nutná,odvážil by se jí Karel za pravého poledne. Nikdo ho zvlášť neobtěžoval a tak Karel konečnězahnul do úzké tmavé uličky, kde byl podnik číslo 25. Přede dveřmi stál šilhavý správce shodinkami v ruce. „To jsi vždycky tak nepřesný?“ zeptal se. „Měl jsem různé překážky,“ řeklKarel. „Ty má člověk, jak známo, vždycky,“ řekl správce. „V tomto domě to ale neplatí.Pamatuj si to!“ Takové řeči Karel už sotva poslouchal, každý využívá své moci a nadávátomu, kdo je v nižším postavení. Když si člověk na to jednou zvykne, nezní to jinak, než jakopravidelné bití hodin. Když tlačil vozík do průjezdu, ulekl se, jaká je tu všude špína, ačkoli toovšem čekal. Když se člověk podíval zblízka, nebyla to žádná postižitelná špína. Kamennápodlaha průjezdu byla téměř čistě zametena, malba na zdích nebyla stará, umělé palmy bylyjen trochu zaprášené, a přece bylo všechno tak mastné a odporné, bylo to, jako by se sevším špatně zacházelo a jako by to už žádná čistotnost nedokázala napravit. Když Karelněkam přišel, rád uvažoval o tom, co by se tam dalo zlepšit a jaká by to jistě byla radosthned se do toho dát a nedbat, že s tím možná bude nekonečná práce. Tady však nevěděl,co by se dalo dělat. Pomalu stáhl z Bruneldy šátek. „Vítám vás, slečno,“ řekl správcestrojeně, Brunelda na něho nepochybně udělala dobrý dojem. Jakmile to Bruneldazpozorovala, dovedla toho ihned využít, jak Karel viděl s uspokojením. Všechny obavyposledních hodin se rozplynuly.