AMERIKA Franz Kafka

PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi poklepal na rameno. Karel si přirozeně myslil, že je to nějaký host, zastrčilrychle jablko do kapsy, skoro se na muže ani nepodíval a spěchal k výtahu.„Dobrý večer, pane Rossmanne,“ řekl však ten muž, „to jsem já, Robinson.“„Vy jste se ale změnil!“ řekl Karel a potřásl hlavou.„Ano, daří se mi dobře,“ řekl Robinson a díval se na své šaty, jejichž jednotlivé části bylydocela pěkné, ale jako celek vypadaly přímo ošuměle, protože se k sobě naprosto nehodily.Nejnápadnější byla bílá vesta, kterou měl zřejmě po prvé na sobě, se čtyřmi malými, černělemovanými kapsičkami, na něž se Robinson snažil upozornit také tím, že vypjal hruď.„Vy máte drahé šaty,“ řekl Karel a letmo pomyslil na své krásné, jednoduché šaty, v nichž byobstál dokonce i vedle Renella a jež ti dva špatní přátelé prodali.„Ano,“ řekl Robinson, „kupuji si skoro každý den něco. Jak se vám líbí ta vesta?“„Líbí,“ řekl Karel.„To ale nejsou opravdové kapsy, to je jen tak uděláno,“ řekl Robinson a vzal Karla za ruku,aby se o tom sám přesvědčil. Ale Karel ucouvl, neboť z Robinsonových úst vycházelnesnesitelný zápach kořalky.„Už zase hodně pijete,“ řekl Karel a stoupl si znovu k zábradlí.„Ne,“ řekl Robinson, „moc nepiju,“ a dodal v rozporu se svou dřívější spokojeností: „Co májinak člověk na světě.“ Rozmluva byla přerušena jízdou a sotva byl Karel zase dole, zavolaliho telefonicky, aby došel pro hotelového lékaře, protože v sedmém poschodí omdlela jednadáma. Cestou Karel tajně doufal, že se Robinson zatím vzdálí, poněvadž nechtěl, aby ho sním někdo spatřil, ani nechtěl nic slyšet o Delamarchovi, neboť myslil na Terezino varování.Ale Robinson ještě čekal ve strnulém postoji opilce a právě šel kolem vyšší hotelový úředníkv černém vycházkovém kabátě a s cylindrem, ale na štěstí si Robinsona patrně ani zvlášťnevšiml.„Nechtěl byste se někdy podívat k nám, Rossmanne, žijeme si teď velice dobře,“ řeklRobinson a pohlédl lákavě na Karla.„Zvete mě vy nebo Delamarche?“ zeptal se Karel.„Já i Delamarche. Jsme v tom zajedno,“ řekl Robinson.„Tak vám říkám a prosím, vyřiďte to také Delamarchovi: Rozešli jsme se navždy, aby v tombylo už jednou provždy jasno. Vy dva jste mi ublížili víc než kdokoli jiný. Vzali jste si snad dohlavy, že mi nedáte ani teď pokoj?“„Jsme přece vaši kamarádi,“ řekl Robinson a do očí mu vstoupily odporné slzy opilců.„Delamarche vám vzkazuje, že vám chce vynahradit všechno, co bylo dřív. Bydlíme teď sBruneldou, báječnou zpěvačkou.“ A hned chtěl vysokým hlasem zazpívat nějakou píseň,jenže Karel na něho ještě včas zasykl: „Buďte zticha, ale okamžitě; copak nevíte, kde jste?“