AMERIKA Franz Kafka

prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo se to ovšem rozdat, ale Brunelda nic nerozdává. Jen sipředstav, jaká to byla práce vynést ty věci po schodech.“„Tys to všechno vynesl, Robinsone?“ zvolal Karel.„Kdo jiný?“ řekl Robinson. „Byl tu ještě jeden pomocný dělník, taková potvora líná; musiljsem tu práci většinou udělat sám. Brunelda stála dole u vozu, Delamarche nahoře nařizoval,kam se mají věci položit, a já jsem neustále pobíhal sem a tam. Trvalo to dva dny, to jehodně dlouho, viď? Ale vždyť ani nevíš, kolik věcí je tady v pokoji, všechny skříně jsou plné aza skříněmi je všechno nacpáno až nahoru ke stropu. Kdyby byli vzali několik lidí na tostěhování, bylo by všechno brzo hotovo, ale Brunelda to nechtěla svěřit nikomu kromě mne.To bylo velmi hezké, ale já si tehdy zničil zdraví na celý život a měl jsem něco jiného než svézdraví? Když se jen trochu namůžu, píchá mě tady a tady a tady. Myslíš, že by ti hoši vhotelu, ti zelenáči - copak jsou jiného! - mohli kdy nade mnou zvítězit, kdybych byl zdráv? Aleať mi už chybí cokoli, Delamarchovi a Bruneldě neřeknu ani slovo, budu pracovat, dokud topůjde, a až to už nepůjde, lehnu si a umřu, a potom, příliš pozdě, poznají, že jsem bylnemocen, a že jsem přesto stále a stále pracoval dál a že jsem se v jejich službách udřel ksmrti. Ach, Rossmanne –“ řekl nakonec a osušil si slzy rukávem Karlovy košile. Za chvilkuřekl: „Není ti zima, vždyť tu stojíš v košili?“„Jdi, Robinsone,“ řekl Karel, „ty pořád pláčeš. Nevěřím, že jsi tak nemocen. Vypadáš docelazdráv, ale poněvadž stále ležíš tady na balkóně, tak sis všelicos vymyslil. Snad tě někdypíchá na prsou, to mám také, to má každý. Kdyby všichni lidé kvůli každé maličkosti takplakali jako ty, musili by plakat lidé na všech balkónech.“„Vím to líp,“ řekl Robinson a otřel si teď oči cípem své přikrývky. „Ten student, co bydlí vedleu bytné, která také pro nás vařila, řekl mi posledně, když jsem nesl zpátky nádobí: ,Poslyšte,Robinsone, nejste nemocen?' Mám zakázáno s lidmi mluvit a tak jsem jenom položil nádobía chtěl jsem odejít. Tu přišel ke mně a řekl: ,Poslyšte, člověče, nežeňte tu věc do krajnosti,vy jste nemocen.' ,Ale prosím vás, co mám dělat?' zeptal jsem se. ,To je vaše věc,' řekl aotočil se. Ostatní tam u stolu se smáli, máme tu všude nepřátele a tak jsem raději odešel.“„Tak ty tedy věříš lidem, kteří tě mají za blázna, ale lidem, kteří to s tebou myslí dobře, těmnevěříš.“„Ale já přece musím vědět, jak mi je,“ vyjel Robinson, hned se však zase dal do pláče.„Ty právě nevíš, co ti je, měl by sis hledat nějakou pořádnou práci, místo abys tu dělalDelamarchovi sluhu. Neboť pokud mohu soudit podle toho, co vypravuješ a co jsem sámviděl, není to tady služba, nýbrž otročina. To nemůže snést žádný člověk, to ti věřím. Ty siale myslíš, že nesmíš Delamarche opustit, protože jsi jeho přítel. To není správné; když onneuzná, jaký máš bídný život, nemáš už vůči němu vůbec žádné závazky.“„Tak ty opravdu věříš, Rossmanne, že se zase zotavím, když nechám tady té služby?“„Určitě,“ řekl Karel.