AMERIKA Franz Kafka

DODATKYI„Vstávej! Vstávej!“ volal Robinson, sotvaže Karel ráno otevřel oči. Závěs na dveřích byl ještěspuštěn, ale podle slunečního světla, které vnikalo skulinami stejnoměrně do pokoje, byloznát, že je už pozdní dopoledne. Robinson se znepokojeně rozhlížel a kvapně pobíhal sem atam, jednou nesl ručník, jindy kbelík s vodou, pak zase kousky prádla a šatstva, a kdyžpřecházel kolem Karla, po každé kývl hlavou a snažil se tak Karla pobídnout, aby vstal.Zdvihal do výšky předměty, které právě držel v ruce, aby Karlovi ukázal, že se dnes ještěnaposled za něho dře, protože je samozřejmé, že se první ráno nemůže ještě podrobněvyznat ve své práci.Brzo však Karel viděl, koho Robinson vlastně obsluhuje. V pokoji byl dvěma skříněmioddělen kout, kterého si Karel dosud nevšiml, a tam se provádělo obřadné mytí. Nadskříněmi vyčnívala Bruneldina hlava, obnažený krk a šíje - vlasy jí právě padaly do obličeje -a Delamarche tu a tam zdvihl ruku s houbou, kterou omýval a třel Bruneldu, až voda stříkaladaleko kolem.Bylo slyšet, jak Delamarche uděluje stručné rozkazy Robinsonovi. Ten však nemohl podávatvěci obvyklým vchodem do místnosti, neboť vchod byl nyní zatarasen, nýbrž byl odkázán namalou mezeru mezi jednou skříní a španělskou stěnou a nadto musil ještě po každé, kdyžněco podával, daleko natáhnout ruce a odvrátit tvář. „Ručník! Ručník!“ volal Delamarche. Asotvaže se Robinson, který právě hledal pod stolem něco jiného, ulekl toho příkazu a vystrčilhlavu zpod stolu, už se ozvalo: „Kde je voda, k čertu!“ a vysoko nad skříní se objevilarozzuřená tvář Delamarchova. Všechno, co člověk podle Karlova mínění potřebuje k mytí aoblékání pouze jednou, požadovalo a podávalo se tu mnohokrát v nejrůznějším pořadí. Namalých elektrických kamnech se ve kbelíku neustále ohřívala voda a znovu a znovu nosilRobinson, ze široka rozkročen, těžké břemeno k umývárně. Měl tolik práce, že pochopitelněneplnil vždycky přesně příkazy a jednou, když zase žádali ručník, jednoduše vzal z velkéholůžka uprostřed pokoje košili a hodil ji schumlanou přes skříň.Ale také Delamarche měl co dělat a byl možná proti Robinsonovi tak popuzen jen proto - vesvé podrážděnosti úplně přehlížel Karla -, že sám nestačil Bruneldě vyhovět. „Ach!“ vykřikla,až sebou trhl i Karel, který jinak neprojevoval účast. „Jakou mi děláš bolest! Jdi pryč! Radějise umyji sama, než bych takhle trpěla! Teď zase už nemohu ani zdvihnout ruku. Dělá se miúplně mdlo, jak mě mačkáš. Na zádech jsem jistě samá modřina. To se ví, ty mi to neřekneš.Počkej, řeknu Robinsonovi, aby si mě prohlédl, nebo našemu maličkému. Ne, vždyť toneudělám, ale buď jen trochu jemnější. Měj ohled, Delamarchi, ale to ti mohu opakovatkaždé ráno znovu, ty nemáš a nemáš ohled. Robinsone!“ zvolala pak najednou a zamávala