Robinsonovi však chutnala, často zvedali sklenice a přáli si splnění rozličných přání,přiťukávali si přitom a drželi vždy chvilku sklenice ve vzduchu tak, že se dotýkaly. Uvedlejšího stolu seděli dělníci v halenách zastříkaných vápnem a všichni popíjeli stejnoutekutinu. Kolem jezdila spousta aut a vrhala na stoly mračna prachu. Velké noviny šly z rukydo ruky, hovořilo se vzrušeně o stávce stavebních dělníků, občas někdo vyslovil jménoMack. Karel se na něho vyptával a dověděl se, že to je otec toho Macka, kterého zná, a že jenejvětším stavebním podnikatelem v New Yorku. Stávka ho prý stojí miliony a ohrožujemožná jeho obchodní postavení. Karel nevěřil ani slovo z tohoto tlachání lidí špatnězpravených a zlomyslných.Ostatně mu ztrpčovalo oběd i to, že bylo velmi pochybné, kdo to jídlo zaplatí. Bylo bypřirozené, aby každý zaplatil svůj díl, ale Delamarche i Robinson při jakési příležitostiprohodili, že vydali zbytek svých peněz za poslední nocleh. U nikoho z nich nebylo viděthodinky, prsten, ani nic jiného, co by se dalo prodat. A Karel jim přece nemohl vyčítat, ženěco vydělali na prodeji jeho šatů, to by byla urážka a rozchod navždy. Bylo však podivné,že si ani Delamarche, ani Robinson vůbec nedělali starosti s placením, měli naopak takdobrou náladu, že se, jak to jen bylo možné, pokoušeli navazovat styky s číšnicí, která pyšněa těžkopádně chodila sem tam mezi stoly. Poněkud uvolněné vlasy jí spadaly po stranách dočela a na tváře a ona je neustále znovu přihlazovala nazpátek tím, že si pod ně vjíždělarukama. Konečně, když čekali, že snad na ně poprvé přátelsky promluví, přistoupila ke stolu,položila na něj obě ruce a zeptala se: „Kdo platí?“ Nikdy nevylétly ruce rychleji než teď rukaDelamarchova a Robinsonova, jež ukázaly na Karla. Karel se nelekl, vždyť to předvídal anespatřoval v tom nic zlého, že si kamarádi, od nichž přec také očekává výhody, dají odněho zaplatit nějakou maličkost, třebaže by bylo slušnější, kdyby se o té věci byli výslovnědomluvili před tímto rozhodným okamžikem. Trapné bylo pouze to, že musil peníze nejdřívvyhrabat z tajné kapsy. Měl původně v úmyslu, že si peníze uschová, až bude nejhůř, a žese tedy zatím postaví jaksi na stejnou úroveň se svými kamarády. Výhoda, kterou Karelzískal těmito penězi a především tím, že je kamarádům zatajil, je víc než sdostatekvyrovnána, neboť oni jsou v Americe už od dětství, mají dost znalostí a zkušeností, jakvydělávat peníze, a konečně nepřivykli lepším životním poměrům, než jsou jejich dnešní.Když Karel teď zaplatí, ani tím vlastně své úmysly týkající se peněz neporuší; čtvrtdolarmůže konec konců postrádat a může tedy položit na stůl čtvrtdolarovou minci a prohlásit, žeje to jeho jediný majetek a že je ochoten obětovat jej na společnou cestu do Butterfordu. Nacestu pěšky ta částka také úplně postačí. Nevěděl však, jestli má dost drobných, a ke všemuty peníze i složené bankovky leží kdesi v hloubi tajné kapsy, ve které se ještě nejspíš něconajde, když člověk vysype celý obsah na stůl. Mimoto by bylo naprosto nevhodné, aby sekamarádi o této tajné kapse vůbec dověděli. Naštěstí se zdálo, že se kamarádi stále ještězajímají spíš o číšnici než o to, jak Karel sežene peníze k zaplacení. Delamarche přilákal
číšnici mezi sebe a Robinsona tím, že ji vyzval, aby spočítala útratu, a ona se mohla ubránitdotěrnostem těch dvou jenom tak, že jednomu nebo druhému položila dlaň celou plochou naobličej a odstrčila ho. Zatím Karel, rozpálený námahou, shromaždoval pod stolem v jednéruce peníze, které druhou rukou přehraboval v tajné kapse a po kousku vyndával. Konečněse domníval, ačkoli ještě neznal pořádně americké peníze, že má alespoň podle počtu mincídostatečnou částku, a položil ji na stůl. Cinkot peněz rázem učinil konec žertům. Ke Karlovězlosti a k úžasu všech se ukázalo, že tu leží skoro celý dolar. Nikdo se sice neptal, pročKarel už dřív nic neřekl o penězích, které by byly stačily na pohodlnou cestu vlakem doButterfordu, ale Karel byl přesto ve velkých rozpacích. Když bylo jídlo zaplaceno, Karelpeníze pomalu zase shrábl, Delamarche mu vzal z ruky ještě jednu minci, kterou potřebovaljako spropitné, objal číšnici, přitiskl ji k sobě a z druhé strany jí podal peníz.Karel jim byl vděčný, že se, když zas pokračovali v cestě, o penězích už nezmínili, a chvilkupomýšlel dokonce na to, že se jim přizná k celému svému majetku, ale upustil od toho,poněvadž se nenaskytla vhodná příležitost. K večeru se dostali do spíše venkovského,úrodného kraje. Kolem dokola bylo vidět velké lány polí, jež se svou časnou zelení prostíralypo mírných kopcích, bohatá venkovská sídla lemovala silnici a po celé hodiny šli rnezipozlaceným mřížovím zahrad, několikrát přešli stále touž zvolna plynoucí řeku a mnohokrátslyšeli, jak nad nimi duní vlaky na vznosných viaduktech.Slunce právě zapadalo za rovným okrajem dalekých lesů, když se vrhli do trávy navyvýšenině uprostřed skupinky stromů, aby si odpočali po té námaze. Delamarche aRobinson tady leželi a protahovali se ze všech sil. Karel seděl zpříma a díval se na silnici,položenou několik metrů níže, po které se bez přestání, neméně než ve dne, míhala auta,jako by je někdo přesně odpočítaná vysílal odněkud z dálky a někdo jiný je v témže počtu vjiné dálce očekával. Po celý den, od nejčasnějšího rána, Karel neviděl, že by jedno autozastavilo, že by vystoupil některý cestující.Robinson navrhl, aby zde strávili noc. Jsou přece všichni dost unaveni a mohou potomvyrazit o to časněji a konečně sotva se jim podaří najít lacinější a příhodnější nocleh, než seúplně setmí. Delamarche souhlasil a jenom Karel se domníval, že je jeho povinnostípoznamenat, že má dost peněz, aby za všechny zaplatil nocleh třeba i v hotelu. Delamarcheřekl, že budou peníze ještě potřebovat, ať jen si je dobře schová. Delamarche ani trochuneskrýval, že už počítají s Karlovými penězi. Když jeho první návrh byl přijat, prohlásilRobinson dál, že se teď ale musí před spaním pořádně najíst, aby se posilnili na zítřek, a žeby jeden měl dojít všem pro jídlo do hotelu, jehož jméno „Hotel Occidental“ zářilo docelablizoučko u silnice. Jako nejmladší, a protože se stejně nikdo nehlásil, Karel se bez váhánínabídl, že to obstará, a když si poručili slaninu, chléb a pivo, šel do hotelu.Nablízku bylo jistě velké město, neboť hned v prvním sále hotelu, do něhož Karel vstoupil,byla spousta hlučících lidí a u bufetu, který se táhl podél celé přední stěny a kolem dvou
- Page 1 and 2:
AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3:
na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9: Na štěstí se při této příle
- Page 10 and 11: ylo třeba říci, a nedošel nejme
- Page 12 and 13: Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15: však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17: Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19: „Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21: to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23: Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25: „A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27: „To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53: Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55: víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 58 and 59: postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61: prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63: „Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65: „Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67: HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69: Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71: Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73: „Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75: svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77: doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79: alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81: vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83: PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85: přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87: výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89: Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91: jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93: co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95: a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97: ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99: Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101: nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103: pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105: nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107:
ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109:
„A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111:
„Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113:
Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115:
„To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117:
vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119:
„Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121:
„Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123:
prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125:
„Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127:
Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“