AMERIKA Franz Kafka

IIBruneldin odjezdJednoho rána tlačil Karel ze vrat vozík pro nemocné, ve kterém seděla Brunelda. Nebylo užtak časně, jak doufal. Domluvili se, že provedou stěhování ještě v noci, aby na ulicíchnebudili rozruch, neboť by se tomu ve dne nevyhnuli, třebaže se Brunelda chtěla skromněpřikrýt velkým šedým šátkem. Ale transport po schodech trval příliš dlouho, ačkoli při němvelmi ochotně pomáhal student, který byl mnohem slabší než Karel, jak se při té příležitostiukázalo. Brunelda se chovala velmi statečně, sotva si povzdychla a snažila se všemožněulehčit svým nosičům práci. Přesto to však nešlo jinak, než že ji na každém pátém schoduposadili, aby sobě i jí dopřáli čas k nutnému oddechu. Bylo studené ráno, na chodbách vanulchladný vzduch jako ve sklepích, ale Karel a student byli úplně zpocení, a když odpočívali,musili si osušovat tvář každý jedním cípem Bruneldina šátku, který jim ona přátelskypodávala. Tak se stalo, že se dostali teprve za dvě hodiny dolů, kde už od večera stál vozík.Dalo ještě trochu práce zdvihnout naň Bruneldu, potom však se zdálo, že se všechnopovedlo, neboť jistě nebude těžké vozík tlačit, poněvadž má vysoká kola, a jediným důvodemk obavám bylo, že by se vozík mohl pod Bruneldou rozsypat. S tímto nebezpečím byloovšem třeba počítat, nemohli vézt s sebou náhradní vozík, ačkoli student se zpola žertemnabídl, že by jej opatřil a tlačil.Potom se rozloučili se studentem, a to dokonce velmi srdečně. Všechny nesrovnalosti meziním a Bruneldou se zdály zapomenuty, student se dokonce omluvil za to, že kdysi urazilBruneldu, když byla nemocná, a Brunelda řekla, že všechno je dávno zapomenuto anapraveno víc než dost. Nakonec poprosila studenta, aby laskavě přijal od ní na památkudolar a s námahou vyhledala dolar ve svých sukních. Tento dárek byl významný, neboťBrunelda byla známa svou lakotou, student měl také opravdu z něho velkou radost a vyhodilminci vysoko do vzduchu. Potom ji ovšem musil hledat na zemi a Karel mu musil pomáhat,konečně ji Karel také našel pod Bruneldiným vozíkem. Student a Karel se samozřejměrozloučili daleko prostěji, jenom si podali ruce a vyslovili přesvědčení, že se jistě ještě někdysetkají a že do té doby alespoň jeden z nich - student to tvrdil o Karlovi, Karel o studentovi -jistě vykoná něco chvályhodného, což se bohužel dosud nestalo. Potom vzal Karel s chutí zadržadlo vozíku a vytlačil jej ze vrat. Student se díval za nimi, dokud je ještě bylo vidět, amával kapesníkem. Karel často kýval zpátky na pozdrav, také Brunelda by se byla rádaotočila, ale takové pohyby byly pro ni příliš namáhavé. Aby se mohla ještě naposledrozloučit, zakroužil Karel s vozíkem na konci ulice, takže i Brunelda mohla vidět studenta, aten využil příležitosti a zvlášť horlivě mával šátkem.