AMERIKA Franz Kafka

„Vidím dost,“ řekl Karel.„Zkus to přece,“ řekla, „uvidíš líp.“„Mám dobré oči,“ odpověděl Karel, „vidím všechno.“ Nepociťoval to jako laskavost, nýbržjako vyrušení, když mu dala kukátko k očím, a ona teď opravdu neřekla nic než jediné slovo„Ty!“ melodicky, ale výhružně. A už měl Karel kukátko na očích a opravdu teď nic neviděl.„Vždyť nic nevidím,“ řekl Karel a chtěl se kukátka zbavit, ale ona je držela pevně a on nemohlhlavou, která spočívala na jejích prsou, uhnout ani dozadu, ani na stranu.„Teď už ale vidíš,“ řekla a otáčela šroubem kukátka.„Ne, pořád ještě nic nevidím,“ řekl Karel a myslil na to, že teď, aniž tomu chtěl, skutečněulehčil Robinsonovi, neboť Brunelda si teď vybíjí své nesnesitelné nálady na něm.„Kdypak budeš konečně vidět?“ řekla a točila šroubem dál - celý Karlův obličej byl teď zalitjejím těžkým dechem. „Teď?“ zeptala se.„Ne, ne, ne!“ zvolal Karel, ačkoli nyní opravdu mohl všechno rozeznat, i když jen velminejasně. Ale Brunelda si právě cosi vyřizovala s Delamarchem, držela kukátko předKarlovým obličejem jen volně a Karel se mohl dívat na ulici pod kukátkem, aniž si toho zvlášťpovšimla. Později už ani netrvala na svém a používala kukátka sama.Z hostince dole na ulici vyšel číšník a přijímal objednávky vůdců, běhaje rychle přes práhsem a tam. Bylo vidět, jak se natahuje, aby přehlédl vnitřek lokálu a přivolal co nejvícobsluhy. Zatím co se konaly tyto přípravy, zřejmě k velkému pohoštění, nepřestával kandidátmluvit. Jeho nosič, obrovitý muž, přisluhující pouze jemu, se vždy po několika větáchpootočil, aby se řeč dostala ke všem částem davu. Většinou byl kandidát úplně skrčený apokoušel se dodat svým slovům co nejvíc působivosti tím, že volnou rukou trhavěgestikuloval a druhou mával cylindrem. Někdy však, v téměř pravidelných intervalech, se dalunést, vztyčil se s rozpřaženýma rukama, nemluvil už k jedné skupině, nýbrž k celku, mluvilk obyvatelům domů až nahoru do nejvyšších poschodí, a přece bylo úplně jasné, že ho užv nejnižších poschodích nemůže nikdo slyšet; ba že by ho nikdo nechtěl poslouchat, kdybyto bylo možné, neboť každé okno a každý balkón byly obsazeny alespoň jedním pokřikujícímřečníkem. Několik číšníků zatím přineslo z hostince prkno velké jako kulečník, na němž stálynaplněné třpytivé sklenice. Vůdci organizovali rozdílení, a to tak, že lidé postupovali v řadáchkolem dveří hostince. Ačkoli byly sklenice na prkně stále znovu dolévány, nestačily pro tuspoustu lidí a dvě řady mladých číšníků se musily prodrat napravo a nalevo od toho prkna adále ten dav zásobovat. Kandidát ovšem přestal mluvit a využil přestávky, aby načerpal novésíly. Stranou od davu a prudkého osvětlení nosil ho jeho nosič pomalu sem a tam a jenněkolik jeho nejbližších přívrženců ho doprovázelo a mluvili k němu vzhůru.„Podívej se na toho maličkého,“ řekla Brunelda, „pro samé koukání zapomíná, kde je.“ Apřekvapila Karla a obrátila oběma rukama jeho tvář k sobě, takže se mu dívala do očí. Trvaloto však jen okamžik, neboť Karel její ruce ihned setřásl a snažil se teď vší silou osvobodit,