AMERIKA Franz Kafka

„Nejsem náladový,“ řekl Karel, „ale je to snad správné vypáčit mi za mé nepřítomnosti kufr avyházet mi věci ven? Vím, mezi kamarády musí člověk leccos snést a byl jsem také na topřipraven, ale tohle je příliš. Přespím v hotelu a do Butterfordu nepůjdu. Rychle dojezte,musím vrátit košík.“„Vidíš, Robinsone, tak se mluví,“ řekl Delamarche, „to je vybrané vyjadřování. Vždyť je toNěmec. Tys mě ráno před ním varoval, ale já jsem byl takový bláhový dobrák, a vzal jsem hopřesto s sebou. Důvěřovali jsme mu, vláčeli jsme se s ním celý den, ztratili jsme tím nejmíňpůl dne a teď se rozloučí - poněvadž ho tam v hotelu někdo zlákal - jednoduše se rozloučí.Ale protože to je falešný Němec, neudělá to otevřeně, nýbrž hledá si záminku s tím kufrem, aprotože to je hrubý Němec, nemůže odejít, aby se nedotkl naší cti a nenazval nás zloději,poněvadž jsme si dovolili malý žertík s jeho kufrem.“Karel, jenž si balil své věci, řekl, aniž se otočil: „Jen si tak mluvte dál a usnadněte mi odchod.Já vím docela dobře, co je to kamarádství. Měl jsem v Evropě také přátele a žádný minemůže vyčítat, že bych se k němu zachoval falešně nebo sprostě. Teď ovšem nejsme vžádném spojení, ale vrátím-li se ještě někdy do Evropy, přijmou mě všichni dobře a budoumě hned považovat za přítele. A vás, Delamarchi, a vás, Robinsone, vás že bych zradil, kdyžjste přece byli tak laskaví - a já to nikdy nebudu zastírat -, že jste se mě ujali a dali mi nadějina učednické místo v Butterfordu? Ale je v tom něco jiného. Vy nemáte nic, což vás v mýchočích ani trochu nesnižuje, ale vy mi závidíte můj malý majetek, a proto se mě snažítepokořit, a to nemohu snést. A teď, když jste mi vypáčili kufr, neomluvíte se ani slůvkem, aještě mi nadáváte a nadáváte i mému národu - tím mi ale také berete každou možnost,abych s vámi zůstal. Ostatně vás, Robinsone, se to všechno vlastně ani netýká. Vašemucharakteru bych vytkl jen to, že jste příliš závislý na Delamarchovi.“„Teď aspoň vidíme,“ řekl Delamarche, přistoupil ke Karlovi a lehce do něho strčil, jako by hochtěl upozornit, „teď aspoň vidíme, jak jste se vybarvil. Celý den jste za mnou chodil, drželjste se mě za rukáv, opičil jste se po mně každým pohybem a byl jste zticha jako pěna. Ateď, když cítíte, že máte v hotelu nějakou oporu, začínáte se naparovat. Jste zkrátka malýfiluta a já ještě ani nevím, jestli si to necháme jen tak beze všeho líbit. Jestli nebudeme chtítodměnu za to, co jste přes den od nás odkoukal. Ty, Robinsone, on si myslí, že mu závidímemajetek. Jeden den práce v Butterfordu - o Kalifornii ani nemluvím - a máme desetkrát víc,než jste nám ukázal a než snad máte ještě schováno v podšívce kabátu. Tak si jen hezkydejte pozor na hubu!“Karel se zvedl od kufru a spatřil, že se teď k němu také blíží Robinson, rozespalý, avšaktrochu oživlý po pivu. „Kdybych tu zůstal ještě dál,“ řekl, „mohl bych se snad dočkat ještědalších překvapení. Zdá se, že máte chuť mě spráskat.“„Každá trpělivost má své meze,“ řekl Robinson.