ylo třeba říci, a nedošel nejmenšího uznání, ale že zároveň neřekl ještě vůbec nic, anemůže přece teď na pánech žádat, aby znova všechno vyslechli. A v takové chvíli si ještěpřijde Karel, jeho jediný zastánce, chce mu dát dobré ponaučení, ale místo toho mu ukazuje,že všechno, všechno je ztraceno.„Kéž bych byl přišel dříve, místo abych se díval z okna,“ řekl si Karel, sklonil před topičemtvář a spustil ruce na švy kalhot na znamení, že je konec vší naději.Ale topič to nepochopil, vytušil snad, že mu Karel cosi tajně vytýká, a v dobrém úmyslu, abymu to rozmluvil, dovršil své počínání tím, že se teď začal s Karlem hádat. Teď, kdy přecepánové u kulatého stolu byli už dávno pohoršeni zbytečným hlukem, který je rušil v jejichdůležité práci, kdy vrchní pokladník pomalu shledával kapitánovu trpělivost nepochopitelnoua jen tak tak že okamžitě nevybuchl, kdy sluha, zas už úplně ve sféře svých pánů, měřiltopiče divokým pohledem a kdy konečně pán s bambusovou hůlkou, na něhož se i sámkapitán občas přátelsky podíval, byl už vůči topiči docela otupělý, ba byl jím zhnusen, avytáhnuv malý zápisník a zřejmě zaměstnán docela jinými záležitostmi, těkal očima mezizápisníkem a Karlem.„Vždyť já vím,“ řekl Karel a měl co dělat, aby se ubránil přívalu slov, jež topič na něho chrlil,ale dokázal se během celého sporu ještě přátelsky na topiče usmívat, „máte pravdu, máte,nikdy jsem o tom nepochyboval.“ Byl by mu rád podržel rozmáchnuté ruce, z obavy, aby hotopič neuhodil, ještě raději by ho ovšem zatlačil někam do kouta a pošeptal mu několiktichých, chlácholivých slov, aby je nikdo jiný neslyšel. Ale topič se už neznal. Karel teď uždokonce nacházel jakousi útěchu v myšlence, že topič může v krajním případě silou svéhozoufalství přemoci všech sedm mužů, jak tu jsou. Když se člověk podíval na psací stůl,zahlédl ovšem na něm desku se spoustou tlačítek elektrického vedení; a pouhým stiskemruky bylo možno vzbouřit celou loď se všemi jejími chodbami, plnými nepřátelských lidí.Vtom přistoupil ke Karlovi pán s bambusovou hůlkou, který přec dosud neprojevil ani trochuzájmu, a zeptal se ne zvlášť hlasitě, ale zřetelně, že to bylo slyšet přes všechen topičův křik:„Jakpak se vlastně jmenujete?“V tom okamžiku někdo zaklepal, jako by čekal za dveřmi, až ten pán pronese ona slova.Sluha se podíval na kapitána a kapitán přikývl. Nato šel sluha ke dveřím a otevřel je. Venkustál ve starém šosatém kabátě muž střední postavy, který se podle svého vzhledu vlastněnehodil pro práci strojníka, a byl to – Šubal. Kdyby to Karel byl nepoznal všem na očích, vnichž se zračilo jakési uspokojení, jehož nebyl prost ani kapitán, byl by to musil s úlekemvidět na topiči, který napjal paže a zaťal pěsti tak, jako by toto sevření bylo pro něho zevšeho nejdůležitější a jako by byl hotov dát do něho všechnu životní sílu, kterou v sobě má.Tam teď vězela všechna jeho síla, i ta, která ho vůbec držela na nohou.A zde tedy byl nepřítel, veselý a svěží ve svátečním obleku, pod paží měl knihu,pravděpodobně topičovy výplatní listiny a pracovní výkazy, díval se jednomu po druhém do
očí a dával bezostyšně najevo, že chce především zjistit, jak je kdo naladěn. Ihned si získalvšech sedm mužů, neboť i když kapitán měl dříve proti němu jisté námitky, nebo je možnájen předstíral, připadalo mu asi po nesnázích, které mu způsobil topič, že už nemůžeŠubalovi vůbec nic vytknout. Proti člověku, jaký je topič, není ani možno postupovatsdostatek přísně, a dá-li se něco vytknout Šubalovi, pak jenom to, že nedovedl za tu dobuzlomit topičovuvzpurnost natolik, aby se dnes už neodvážil objevit před kapitánem.Dalo se snad ještě čekat, že se přímé střetnutí topiče se Šubalem ani před lidmi nemineúčinkem, jaký mu přísluší před vyšším fórem, neboť i když se Šubal dovedl dobřepřetvařovat, vůbec nebylo jisté, že to vydrží do konce. Postačil by krátký záblesk jehošpatnosti, a aby byla pánům jasně patrna, o to by se Karel už postaral. Vždyť už přibližněznal bystrost, slabosti, nálady jednotlivých pánů a z tohoto hlediska nebyl ztracen čas, kterýtu dosud strávil. Jen kdyby si topič lépe počínal, ale ten se zdál naprosto neschopen boje.Kdyby mu byli Šubala podrželi, byl by asi dokázal rozbít tu nenáviděnou lebku pěstmi. Alesotva asi byl schopen dojít k němu i jen těch několik kroků. Proč Karel nepředvídal, co sedalo předvídat tak snadno, že Šubal musí konečně přijít, ne-li z vlastního popudu, tedy proto,že ho zavolá kapitán? Proč se cestou s topičem nedomluvil na přesném válečném plánu,místo aby beznadějně nepřipraven, jak se ve skutečnosti stalo, prostě vstoupil tam, kde bylydveře? Je topič vůbec ještě schopen mluvit, říkat ano a ne, jak by bylo třeba při křížovémvýslechu, k němuž by ovšem došlo jen v nejpříznivějším případě? Stál tu rozkročen, nejistý vkolenou, hlavu měl poněkud zvrácenu a vzduch proudil otevřenými ústy, jako by uvnitř užnebyly plíce, do nichž by vnikal.Karel se ovšem cítil tak silný a při smyslech, jak snad doma nikdy nebyl. Kdyby ho tak mohlispatřit jeho rodiče, jak hájí dobro v cizí zemi před váženými osobnostmi, a třebaže ještěnezvítězil, je přece úplně připraven, aby dobyl konečného vítězství! Změnili by pak svémínění o něm? Posadili by ho mezi sebe a pochválili by ho? Pohlédli by mu jednou, jedinkrátdo očí, které jim jsou tak oddány? Nejisté otázky a nejméně vhodný okamžik, aby si je kladl!„Přicházím, protože se domnívám, že mě topič obviňuje z nějaké nepoctivosti. Jedno děvče zkuchyně mi řeklo, že ho vidělo, jak sem jde. Pane kapitáne a vy všichni, pánové, jsempřipraven vyvrátit každé obvinění svými spisy, a bude-li třeba, výpovědmi nezaujatých aneovlivněných svědků, kteří stojí za dveřmi.“ Tak pravil Šubal. To byla ovšem jasná, mužnářeč a podle toho, jak se změnil výraz ve tvářích posluchačů, dalo se soudit, že po prvé podlouhé době zase slyší lidské zvuky. Nepozorovali ovšem, že i tato krásná řeč má svémezery. Proč první věcné slovo, které ho napadlo, bylo „nepoctivost“? Měl snad topič vesvém obviňování vycházet z toho místo z jeho národní zaujatosti? Děvče z kuchyně vidělotopiče jít do kanceláře a Šubal hned pochopil, oč jde? Nebylo to vědomí viny, co bystřilo jehochápavost? A hned si přivedl svědky a ještě k tomu tvrdil, že jsou nezaujatí a neovlivnění?
- Page 1 and 2: AMERIKAFranz KafkaELMER2002
- Page 3: na postel, tam máte víc místa,
- Page 8 and 9: Na štěstí se při této příle
- Page 12 and 13: Darebáctví, nic než darebáctví
- Page 14 and 15: však potěšující jako nová zn
- Page 16 and 17: Ostatní si však nyní uvědomili,
- Page 18 and 19: „Zavolejte je okamžitě dovnitř
- Page 20 and 21: to je nadsázka. A strýc se skute
- Page 22 and 23: Čím lepší byla Karlova angličt
- Page 24 and 25: „A všechno jsem si před třicet
- Page 26 and 27: „To bylo také moje mínění,“
- Page 28 and 29: VILA U NEW YORKU„Jsme na místě,
- Page 30 and 31: polévky a vysvětloval napravo Kl
- Page 32 and 33: v jejím pokoji, kdyby místo toho
- Page 34 and 35: stát a nedával pozor, pocítil na
- Page 36 and 37: Klára pořád tak táhla, že se v
- Page 38 and 39: „To jsem si hned myslil,“ řekl
- Page 40 and 41: odkázán na dobrotu svého strýce
- Page 42 and 43: „Tak děkuji,“ řekl Karel, aby
- Page 44 and 45: Mám nádherný klavír. Strýc mi
- Page 46 and 47: „Nejvyšší čas,“ řekl Karel
- Page 48 and 49: jej mám dostat o půlnoci, kdekoli
- Page 50 and 51: Již první pohled do otevřeného
- Page 52 and 53: Jak se tak díval, uvědomil si brz
- Page 54 and 55: víc k Irovi, také ho poprosil, ab
- Page 56 and 57: Robinsonovi však chutnala, často
- Page 58 and 59: postranních stěn, nepřetržitě
- Page 60 and 61:
prorostlé masem, vzala z přihrád
- Page 62 and 63:
„Nejsem náladový,“ řekl Kare
- Page 64 and 65:
„Ale to přece není možné,“
- Page 66 and 67:
HOTEL OCCIDENTALV hotelu zavedli Ka
- Page 68 and 69:
Vyšli pak dveřmi proti vchodu na
- Page 70 and 71:
Karel přikývl. Tu si sedla tak t
- Page 72 and 73:
„Ano, některé věci dovedu,“
- Page 74 and 75:
svého liftboye, Karel přijímal t
- Page 76 and 77:
doprovázel, nemusila jako často p
- Page 78 and 79:
alespoň do jedné ze společných
- Page 80 and 81:
vypadající tak, že by podle jej
- Page 82 and 83:
PŘÍPAD ROBINSONVtom mu kdosi pokl
- Page 84 and 85:
přátele a ke všemu jim ještě d
- Page 86 and 87:
výtahy právě stáli noví hosté
- Page 88 and 89:
Karel se právě trochu uklidnil ta
- Page 90 and 91:
jediný den, a jistě by potřebova
- Page 92 and 93:
co provádí v noci. Dovedu si pře
- Page 94 and 95:
a prohlédnout se. Co vrchní kucha
- Page 96 and 97:
ale odejít sám nemohl, a on to by
- Page 98 and 99:
Karlem prožít obrat k lepšímu,
- Page 100 and 101:
nemohl dobře představit - před s
- Page 102 and 103:
pozorují, co se děje v telefonní
- Page 104 and 105:
nenápadným způsobem znemožnit,
- Page 106 and 107:
ASYLByla to jistě odlehlá předm
- Page 108 and 109:
„A přece půjdu,“ řekl Karel
- Page 110 and 111:
„Ano,“ řekl Delamarche a s ruk
- Page 112 and 113:
Sotva byl o dva skoky dál - že ho
- Page 114 and 115:
„To jsou protivné ženské,“
- Page 116 and 117:
vlastním bytě a stále ho někdo
- Page 118 and 119:
„Ne,“ řekl Karel, „já urči
- Page 120 and 121:
„Nahoru?“ Karel údivem lehce u
- Page 122 and 123:
prodat, vzali jsme s sebou. Mohlo s
- Page 124 and 125:
„Napřed tedy,“ řekl Robinson
- Page 126 and 127:
Karel uhnul podél zábradlí stran
- Page 128 and 129:
„Vidím dost,“ řekl Karel.„Z
- Page 130 and 131:
hnát nahoru a dolů ulicí, kandid
- Page 132 and 133:
oddychování tří spáčů, dalek
- Page 134 and 135:
„Kdo vlastně jste?“ řekl muž
- Page 136 and 137:
„To je tak těžké dostat tam m
- Page 138 and 139:
OKLAHOMSKÉ DIVADLO V PŘÍRODĚKar
- Page 140 and 141:
„Pojď sem,“ zvolala Fanny. „
- Page 142 and 143:
„Má s sebou také ženu a malé
- Page 144 and 145:
slovo, přes to rychle přešel a p
- Page 146 and 147:
otázkou. Jeho odpověď mu však m
- Page 148 and 149:
jakou Karel ještě nikdy neviděl,
- Page 150 and 151:
nemůže být jinak mezi cestujíc
- Page 152 and 153:
nad hlavou krajkovými kalhotkami.
- Page 154 and 155:
také po tváři a z vlasů mu sté
- Page 156 and 157:
podnos a šťouchla jím Robinsona
- Page 158 and 159:
IIBruneldin odjezdJednoho rána tla
- Page 160:
„To je přece celá sklizeň,“