AMERIKA Franz Kafka

očí a dával bezostyšně najevo, že chce především zjistit, jak je kdo naladěn. Ihned si získalvšech sedm mužů, neboť i když kapitán měl dříve proti němu jisté námitky, nebo je možnájen předstíral, připadalo mu asi po nesnázích, které mu způsobil topič, že už nemůžeŠubalovi vůbec nic vytknout. Proti člověku, jaký je topič, není ani možno postupovatsdostatek přísně, a dá-li se něco vytknout Šubalovi, pak jenom to, že nedovedl za tu dobuzlomit topičovuvzpurnost natolik, aby se dnes už neodvážil objevit před kapitánem.Dalo se snad ještě čekat, že se přímé střetnutí topiče se Šubalem ani před lidmi nemineúčinkem, jaký mu přísluší před vyšším fórem, neboť i když se Šubal dovedl dobřepřetvařovat, vůbec nebylo jisté, že to vydrží do konce. Postačil by krátký záblesk jehošpatnosti, a aby byla pánům jasně patrna, o to by se Karel už postaral. Vždyť už přibližněznal bystrost, slabosti, nálady jednotlivých pánů a z tohoto hlediska nebyl ztracen čas, kterýtu dosud strávil. Jen kdyby si topič lépe počínal, ale ten se zdál naprosto neschopen boje.Kdyby mu byli Šubala podrželi, byl by asi dokázal rozbít tu nenáviděnou lebku pěstmi. Alesotva asi byl schopen dojít k němu i jen těch několik kroků. Proč Karel nepředvídal, co sedalo předvídat tak snadno, že Šubal musí konečně přijít, ne-li z vlastního popudu, tedy proto,že ho zavolá kapitán? Proč se cestou s topičem nedomluvil na přesném válečném plánu,místo aby beznadějně nepřipraven, jak se ve skutečnosti stalo, prostě vstoupil tam, kde bylydveře? Je topič vůbec ještě schopen mluvit, říkat ano a ne, jak by bylo třeba při křížovémvýslechu, k němuž by ovšem došlo jen v nejpříznivějším případě? Stál tu rozkročen, nejistý vkolenou, hlavu měl poněkud zvrácenu a vzduch proudil otevřenými ústy, jako by uvnitř užnebyly plíce, do nichž by vnikal.Karel se ovšem cítil tak silný a při smyslech, jak snad doma nikdy nebyl. Kdyby ho tak mohlispatřit jeho rodiče, jak hájí dobro v cizí zemi před váženými osobnostmi, a třebaže ještěnezvítězil, je přece úplně připraven, aby dobyl konečného vítězství! Změnili by pak svémínění o něm? Posadili by ho mezi sebe a pochválili by ho? Pohlédli by mu jednou, jedinkrátdo očí, které jim jsou tak oddány? Nejisté otázky a nejméně vhodný okamžik, aby si je kladl!„Přicházím, protože se domnívám, že mě topič obviňuje z nějaké nepoctivosti. Jedno děvče zkuchyně mi řeklo, že ho vidělo, jak sem jde. Pane kapitáne a vy všichni, pánové, jsempřipraven vyvrátit každé obvinění svými spisy, a bude-li třeba, výpovědmi nezaujatých aneovlivněných svědků, kteří stojí za dveřmi.“ Tak pravil Šubal. To byla ovšem jasná, mužnářeč a podle toho, jak se změnil výraz ve tvářích posluchačů, dalo se soudit, že po prvé podlouhé době zase slyší lidské zvuky. Nepozorovali ovšem, že i tato krásná řeč má svémezery. Proč první věcné slovo, které ho napadlo, bylo „nepoctivost“? Měl snad topič vesvém obviňování vycházet z toho místo z jeho národní zaujatosti? Děvče z kuchyně vidělotopiče jít do kanceláře a Šubal hned pochopil, oč jde? Nebylo to vědomí viny, co bystřilo jehochápavost? A hned si přivedl svědky a ještě k tomu tvrdil, že jsou nezaujatí a neovlivnění?