AMERIKA Franz Kafka

„Tři čtvrti na dvanáct.“„To mám ještě chvilku čas,“ řekl a myslil si: „Buď, anebo. Nemusím přece hrát všech desetpísní, které umím, ale jednu mohu zahrát, jak nejlíp dovedu.“ A začal hrát svou oblíbenouvojenskou píseň. Tak zvolna, že vzněcoval v posluchači napjatou touhu uslyšet další notu,ale Karel s ní otálel a vyloudil ji jen s námahou. Musil skutečně při každé písni nejprve očimavyhledávat patřičné klávesy, ale mimo to cítil, jak se ho zmocňuje žal, který si za koncempísně hledá jiný konec a nemůže jej nalézt. „Opravdu nic neumím,“ řekl Karel, když píseňdohrál, a podíval se na Kláru se slzami v očích.Vtom se z vedlejšího pokoje ozval hlasitý potlesk. „Ještě někdo poslouchá!“ zvolal Karelotřesen.„Mack,“ řekla tiše Klára. A už bylo slyšet, jak Mack volá: „Karle Rossmanne, KarleRossmanne!“Karel se přehoupl oběma nohama najednou přes stoličku u klavíru a otevřel dveře. UvidělMacka, jak zpola sedí, zpola leží ve velké posteli s nebesy. Přes nohy měl volně hozenoupřikrývku. Baldychýn z modrého hedvábí byl jedinou, poněkud dívčí okrasou této jinakprosté, hranaté postele z těžkého dřeva. Na nočním stolku hořela jen jedna svíčka, ale ložníprádlo a Mackova košile byly tak bílé, že se světlo svíčky, jež na ně dopadalo, od nichodráželo s téměř oslňujícím jasem; také hedvábí baldachýnu, lehce zřasené a ne zcelanapjaté, zářilo aspoň na okrajích. Ale hned za Mackem propadala se postel a všechnoostatní do naprosté tmy. Klára se opřela o pelest a měla oči už jen pro Macka.„Nazdar,“ řekl Mack a podal Karlovi ruku. „Hrajete docela dobře; až dosud jsem věděl, jen žeumíte jezdit na koni.“„Umím jedno jako druhé stejně špatně,“ řekl Karel. „Kdybych věděl, že posloucháte, určitěbych nebyl hrál. Ale vaše slečna“ - zarazil se váhal, zda má říci „nevěsta“, když už Mack aKlára zřejmě spolu spí.„Tušil jsem to,“ řekl Mack, „proto vás sem Klára musila vylákat z New Yorku, jinak by se mivůbec nepodařilo slyšet vás hrát. Je to ovšem hodně začátečnické a udělal jste několik chybdokonce i v těchto písních, které jste přece nacvičil a které jsou velmi primitivní, ale přestomě to velmi potěšilo, nehledě k tomu, že nepohrdám hrou žádného člověka. Ale nechcete seposadit a ještě chvilku u nás zůstat? Kláro, podej mu přece židli.“„Děkuji,“ řekl Karel a zajíkl se. „Nemohu zůstat, ačkoli bych tu zůstal velmi rád. Příliš pozdějsem zjistil, že jsou v tomto domě tak útulné pokoje.“„Přestavuji všechno tímto způsobem,“ řekl Mack.V tom okamžiku zaznělo dvanáct úderů zvonu rychle za sebou, každý úder vpadal do duněnípředešlého. Karel cítil na tvářích závan z těchto mohutně rozhoupaných zvonů. Jaká je toves, jež má takové zvony!