AMERIKA Franz Kafka

slunečník, pod nímž, jak se zdálo, seděla jakási žena. „Haló!“, křičel ze všech sil, aby mubylo rozumět, „Je tu také Robinson?“„Ano,“ odpověděl Karel, vydatně podporován dalším „ano“, které mnohem hlasitěji zavolal zvozu Robinson.„Haló!“ zaznělo zpátky, „přijdu hned!“Robinson se vyklonil z vozu. „To je muž,“ řekl a s tímto vychvalováním Delamarche obrátil sena Karla, na řidiče, na strážníka a na každého, kdo to chtěl slyšet. Nahoře na balkóně, nanějž se ještě všichni roztržitě dívali, ačkoli Delamarche už z něho odešel, zdvihla se teďskutečně pod slunečníkem jakási silná žena v červených šatech bez pasu, vzala z balkónovéřímsy kukátko a dívala se jím dolů na lidi, kteří jen pozvolna od ní odvraceli pohledy. Zatímco čekal na Delamarche, díval se Karel do vrat a dál do dvora, přes který skoro nepřetržitěpřecházeli obchodní sluhové jeden za druhým, a každý z nich nesl na ramenou malou, alezřejmě velmi těžkou bednu. Řidič přistoupil k vozu a čistil hadrem světla, aby využil času.Robinson si ohmatával končetiny, zdál se udiven tím, že pociťuje jen nepatrnou bolest, ačkolise tak bedlivě pozoruje, a s hluboko skloněnou tváří začal sina noze rozmotávat jeden ze silných obvazů. Strážník držel svou černou hůlku rovně předsebou a klidně čekal, s tou velkou trpělivostí, kterou musí mít strážníci, ať už jsou v obyčejnéslužbě nebo při pátrání. Hoch s rozežraným nosem si sedl na patník u vrat a roztáhl nohy.Děti se zvolna blížily drobnými krůčky ke Karlovi, neboť se jim zdál pro svou modrou košilinejdůležitější ze všech, ačkoli si jich nevšímal.Podle dlouhé doby, jež uplynula do Delamarchova příchodu, dalo se tušit, že dům je značněvysoký. A Delamarche dokonce velmi spěchal, jen nakvap si přitáhl župan. „Tak tady jste!“zvolal radostně i přísně zároveň. Jak tak kráčel dlouhými kroky, bylo vždycky na okamžikvidět jeho barevné spodní prádlo. Karel dost dobře nechápal, proč Delamarche chodí tady veměstě, v tom obrovském činžáku na veřejné ulici, tak pohodlně oblečen, jako by byl ve svésoukromé vile. Právě tak jako Robinson se velice změnil i Delamarche. Jeho tmavá, hladcevyholená, pečlivě čistá tvář, v níž vystupovaly pevně vypracované svaly, vypadalahrdě a vzbuzovala respekt. Pronikavý lesk jeho očí, teď stále trochu přimhouřených, bylpřekvapující. Jeho fialový župan byl sice starý, plný skvrn a byl mu příliš velký, ale nahoře sez toho ošklivého oděvu vypínala mohutná tmavá vázanka z těžkého hedvábí.„Tak co?“ zeptal se všech zároveň. Strážník přistoupil trochu blíž a opřel se o předek vozu.Karel se pokusil o vysvětlení.„Robinson je trochu nemocen, ale bude-li se snažit, dokáže už vyjít po schodech nahoru;tady řidič chce ještě doplatek k jízdnému, které jsem už zaplatil. A teď půjdu. Sbohem.“„Nepůjdeš,“ řekl Delamarche.„Já už jsem mu to také říkal,“ hlásil se Robinson z vozu.