Historie a památky města Ústí nad Labem History and monuments of ...

10
CZ ENG DE
roce 1126 se v okolí hradiště odehrála jedna z nejvýznamnějších
bitev českých dějin, v níž český kníže Soběslav I. porazil
německého císaře Lothara III. Na paměť tohoto vítězství byla
tehdy obnovena rotunda sv. Jiří na hoře Říp. Chlumecké hradiště
však stále více ztrácelo na významu ve prospěch Ústí nad
Labem, které těžilo ze své výhodné polohy na soutoku Labe a
Bíliny. V průběhu první poloviny 13. století hradiště v Chlumci
zaniklo.
Jak ukázaly archeologické výzkumy, ústecké hradiště se rozkládalo
v jižní části pozdějšího historického centra města, mezi
Bílinou a Klíšským potokem, který areál obtékal ze severu a
východu. Rozloha hradiště rozčleněného do dvou částí dosahovala
asi 3 hektarů. Jeho jádro, opevněné důkladně valem s dřevohlinitou
konstrukcí a širokým příkopem, se nacházelo podél
nynější ulice Hradiště. V této lokalitě stál původní chrám sv. Vojtěcha
», kde se 23. dubna (tedy právě v den svátku tohoto světce)
roku 1186 konala svatba Žofie, dcery českého knížete Bedřicha,
s Albrechtem, synem míšeňského markraběte Oty. Větší,
západní část hradiště tvořilo patrně jen lehčeji opevněné předhradí.
Také zde se nacházel nejpozději ve třetí čtvrtině 12. století
románský kostel, z něhož se dodnes dochovala spodní část
mohutné západní věže, později goticky přestavěné.
Důležitou součástí raně středověkých center byla tržiště, kam
se soustřeďoval hospodářský život. Tržiště se vždy rozkládala
mimo obvod hradiště, v případě Ústí patrně severovýchodně od
něj, na Předmostí, nebo v prostoru pozdějšího náměstí, kde
byly zjištěny doklady intenzivního raně středověkého osídlení
11. a 12. století. Poplatky z cel a trhů se významně podílely na
knížecích příjmech, zčásti ale také sloužily k finančnímu zajištění
nově zakládaných církevních institucí, kterým panovník přenechával
vždy jednu desetinu z celkových výnosů. V Ústí tak
postupně obdržely desátý, devátý a osmý díl z příjmů český nejstarší
mužský benediktinský klášter v Praze-Břevnově, klášter
benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě a konečně v roce
1057 také nově založená litoměřická kapitula. Kontakty s břevnovským
klášterem, u jehož založení stál pražský biskup sv.
Vojtěch, se zřejmě odrazily i ve volbě zasvěcení již zmíněného
knížecího chrámu v ústeckém areálu.
Jestliže v 10. století spočíval význam hradiště hlavně v jeho
strategické poloze v tehdy vlastně okrajové a jen slabě obývané
části Čech, v průběhu 12. století došlo v jeho zázemí k pronikavým
změnám. Osídlení se začalo cílevědomě rozšiřovat;
osami postupu se staly stezky, které spojovaly dosud poměrně
izolované území Ústecka s dalšími centry raně středověkých
Čech. Nelze zapomínat, že všechny tyto cesty vedly původně
vnitrozemím přes kopce Českého středohoří; Labe sice bylo
gious institutions. The Czech oldest Benedictine monastery at
Prague – Břevnov, then the Benedictine nunnery at St. George´s
at the Prague Castle and finally, in 1057, also the newly
founded Litoměřice Canonry received the tenth, ninth as well as
the eight part of the income in Ústí. Contacts with the Břevnov
monastery, founded by the Prague bishop St. Adalbert, were
most probably also reflected in the fact that the already mentioned
prince´s church was consecrated in Ústí nad Labem.
The importance of the fort hill in the 10th century consisted
mostly in its strategic position in the then borderline and only
scarcely inhabited part of Bohemia. However, during the 12th
century, the inland faced dramatic changes. The settlement
started systematically to expand; the main streams proceeded
on the routes connecting the so far rather isolated area of the
Ústí region with other centres of the Early Medieval Bohemia.
It has to be noted, that all the routes originally led through the
inland across the hills of the Bohemian Uplands. The River Labe
was used as a transport route, however, its banks were difficult
to pass until the 19th century. The so called “internal colonisation”
was organised by the ruler with his family and by him
supported religious institutions (in the Ústí region there were
particularly the knights of the Order of St. John), but also by
representatives of nobility, of which brothers Měšek and Hroznata
of Peruc took the most active part.
Domain around Levín
The process of the internal colonisation in the Ústí region is
interesting to trace on the Deed of King Vladislav from 1169.
The king was a supporter of the Order of St. John and he made
a lot of donations in favour of the Order. The Order of St. John
in the Ústí region was donated villages Bořislav and Hrbovice
situated along the Serbian route, as well as a vast forested
domain in the Ústí uplands, the borders of which were restricted
by the only then existing villages around the circumference of
the concerned territory, i.e. Levín (today´s Libov) in the west and
Prosetín in the east. The domain also involved the eastern part
of the forest Chvojen at the upper stream of the Klíšský Brook.
The reason for this is explained in the later documents, according
to which the western part, where the villages of Božtěšice,
Strážky and Žďár were founded, passed to the Benedictine nunnery
of St. George at the Prague Castle. In the late 12th century,
the Order of St. John initiated the foundation of a number of
smaller settlements in their domain. Their names (e.g. Mnichov,
Slavošov, Lysá) as well as the way how their ground-plan and
farming land were laid show that the domestic Czech inhabitants
were arriving here. The process of settlement of the
domain lasted until the 13th century with already first communities
of German colonists. Germans brought a new appea-
das neugegründete Leitmeritzer Kapitel jeden zehnten, neunten
und achten Teil der Einkommen. Die Kontakte mit dem Břevnov-
Kloster, bei dessen Gründung der Prager Bischof Hl. Vojtěch
vorstand, zeigten sich wahrscheinlich auch in der Wahl der Einweihung
des bereits erwähnten Fürstendoms im Aussiger Areal.
Falls im 10. Jahrhundert die Bedeutung der Burgstätte vor
allem in ihrer strategischen Lage im damals peripheren und nur
wenig besiedelten Teil Böhmens lag, so kam es im Laufe des
12. Jahrhunderts in ihrem Hinterland zu signifikanten Änderungen.
Die Besiedlung fing an, sich gezielt auszubreiten; die
Wege, die das bisher ziemlich isolierte Gebiet der Region Ústí
nad Labem mit anderen Zentren des frühmittelalterlichen Böhmens
verknüpften, wurden zu den Achsen des Vorgehens. Man
darf nicht vergessen, dass all diese Wege ursprünglich durch
das Innland über die Hügel des Böhmischen Mittelgebirges
führten; die Elbe war zwar eine Wassertransportader, allerdings
ihre Ufer blieben bis zum 19. Jahrhundert schwer befahrbar. Zu
den Organisatoren dieser sog. inneren Kolonisierung gehörte
nicht nur der Herrscher und seine Familie und von ihm unterstützte
Religionsinstitutionen (in der Region Ústí handelte es sich
vor allem um den Ritterorden der Johanniter), sondern auch
Angehörige des Adels, von denen die Gebrüder Měšek und
Hroznata aus Peruc an dem Besiedlungsprozess einen bedeutenden
Anteil nahmen
Levínský újezd
Den Prozess der inneren Kolonisierung in der Region Ústí nad
Labem bringt uns die Urkunde des Königs Vladislav aus dem
Jahre 1169 nahe. Der Herrscher war Angehöriger des Ritterordens
der Johanniter, zu dessen Gunsten er eine noble Gabe
tätigte. In der Region Ústí erhielten die Johanniter sowohl die
Dörfer Bořislav und Hrbovice, die auf der Strecke des serbischen
Weges lagen, als auch einen großen Waldbezirk im Mittelgebirge
von Ústí, dessen Grenzen von zwei bisher existierenden
Dörfern am Rand des abgegrenzten Gebietes beschränkt
wurden, und zwar Levín (heute Libov) im Westen und Prosetín
im Osten. Zum Bestandteil des Bezirkes gehörte auch die östliche
Hälfte des Waldes Chvojen am oberen Strom des Klíšský
Baches. Warum dies so war, erklären spätere Dokumente, laut
deren der westliche Teil, an dem die Dörfer Božtěšice, Strážky
und Žďár gegründet wurden, den Konvent der Benediktinerinnen
vom Hl. Jiří an der Prager Burg erhielt. Die Johanniter initiieren
in der zweiten Hälfte des 12. Jahrhunderts in ihrem Bezirk
die Gründung von einer Reihe kleinerer Siedlungen, deren
Namen (z.B. Mnichov, Slavošov, Lysá) und wie die Art und
Weise der Anordnung des Grundrisses und der landwirtschaftlichen
Nutzflächen verraten, dass hiesige tschechische Bevölkerung
hierher käme. Die Besiedlung des Bezirks zog sich bis