Ivan Dobnik - Vilenica

Pavel Brycz · 49
Izák, tehdy sotva čtyřicetiletý pruďas, zlomil své dceři nos, pak ji proklel a
vyhnal z domu, načež na sobě roztrhal kazajku, posypal si hlavu popelem
z vystydlých kamen a vyl z nízkého okna do křivolaké uličky pro škodolibou
radost sousedům jak Rusíny do želez chycený vlkodlak se žlutými
panenkami?!
Ráchel v pláči své matce a rabínovi svěřila, že neví o žádném živém muži
nic, dočista nic, zapřísahala se na Tóru spočívající na čtecím pultíku a rabínovi
mocně cukalo znavené oko a pot mu skýtal kyselou koupel, když
celým tělem odvraceje se od té panenské nevěstky musel poslouchat, že tahle
dívenka s vlasy jako ovčí rouno, černými jako havraní peří, nezná jako
poučená nevěsta, jak se lehá s mužem, a nemá jiné vysvětlení kromě zlých
kouzel, jak se do ní mohl dostat plod života, který způsobil, že se všichni
kolem ní chovají hůř než smrtí vyhladovělí umrlci.
V slzách, jichž byly potoky a obměkčily by i finskou žulu, se doznala jen
k holčičím hrám se stejně starými křesťankami, při nichž si hrály na klášterní
jeptišky – rabiho oko se zavřelo, aby zastavilo svůj věčný pohyb, babička
Dora se hryzla do zápěstí, až tekla nachová krev, ta dívka si snad
myslela, že upřímnost dospělé obměkčí a vyžene i cizí plod z jejího těla,
líčila do podrobností, jak rozpustilé gójské holčičky nasedaly na předměty
podobné jesodovi, i ona tak činila, smály se a vzájemně si pomáhaly, když
sem tam nějaká slzička ukápla od bolesti, utíraly si ji voňavými kapesníčky
a přinesly i různá zvlhčovadla, aby okurky, svíčky, sošky gójských smutnookých
pánů a paní dobře klouzaly.
Rabín Hirš vyskočil a rázoval světnicí, kde soudil svůj lid, sem a tam chodil
jako cirkusový lev v manéži, potahoval se za dlouhou černou bradu, sípal a
slyšel ten hlas Sodomy a Gomory z něžných úst slečny, které prý nepoznaly
nikdy mužské rty.
„Pak mne, rabi, zavedly Katarína s Leonou Zamoszovy a Julií Nowakovou
s prstíky na rtech do sklepa, do tajné komnaty pana Leopolda, jejich otce a
strýce. Je pokřtěný Žid a prý čarodějník. Myslela jsem, že se vychloubají,“
spolkla Ráchel vzdorně několik uncí slz. „Tvrdily, že mu rakouský císař
platil zlatem za jisté tajné služby.
V místnosti jsem spatřila poklady, které pan Leopold nashromáždil na
svých cestách po světě, obrazy vznešených dam, které se po vás otáčejí
vševědoucím pohledem a nikdy jim neuniknete, zlaté svícny zářící jako
slunce v rybníce, krásně malované porcelánové nádobí s draky s šikmýma
očima, sochy alabastrových nahých ženských těl, jimž zvlášť hubené sestry
Katarína s Leonou záviděly jejich oblé prsy, a úplně nejvíc mě ohromila
socha krásného mladého muže s jesodou trčícím vzhůru jako kárající prst.
Toho mi Katarína s Leonou a Julií představily jako svého milence.
Chceš se stát i ty jeho ženou? chichotaly se. Nikomu o tom nikdy nepoví.
Nezestárne, nevypelichají mu vlasy a nezplesniví vous, jeho svaly se nikdy
nepřemění v rosolovitý tuk a do tváří jako jablka se nezakousnou červi, jeho
úd nepovadne a míza nevyschne, jeho láska nikdy nepukne jako srdce zvonu,