Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Josef se pobaveně smál, a já jsem si uvědomil, že se směju spolu s
ním. „Když už je řeč o jídle: Přijdťe ke mně dnes ráno do kavárny.
Budete mými osobními hosty a připravím vám něco k snídani.“ řekl.
Chystal jsem se říct: „Moc rád bych přišel, děkuju, ale opravdu
nemůžu,“ ale Sokrates mě předešel: „Bude nás moc těšit. Ranní směna
přijde za půl hodiny - přijdeme pěšky.“
„O.K. Tak nashle.“ Podal Sokovi pětidolarovku za benzín a odjel.
Přemýšlel jsem o Josefovi. „je to bojovník jako vy, Soku?“
Nikdo není bojovník jako já,“ odpověděl se smíchem. „A taky by o to
nikdo nestál. Každý muž a každá žena má své vlastnosti od přírody. Ty
například vynikáš v gymnastice, Josef mistrně ovládl přípravu pokrmů.“
„Chcete říct, že vaří?“
„Ne tak docela. Josef jídlo moc neohřívá; ničí to přírodní enzymy,
potřebné k úplnému strávení jídla. Připravuje přírodní jídla způsobem,
který brzo poznáš. Když jednou ochutnáš Josefova kulinářská kouzla, už
nikdy nesneseš pečeně z rychlojídelen.“
„Co je na jeho vaření tak zvláštní?“
„Jen dvě věci - obě velmi rafinované. Zaprvé: Tomu, co dělá, věnuje
plnou pozornost. Za druhé: jednou ze základních přísad všeho, co dělá, je
doslova láska. Ještě dlouho pak cítíš její chuť.“
Soka vystřídal hubený mladík, který nás jako obvykle bručivě
pozdravil. Vyšli jsme, přešli ulici a zamířili na jih. Zrychlil jsem svou
kulhavou chůzi, abych udržel se Sokem krok na vyhlídkové cestě
vedlejšími ulicemi, vedoucí stranou od časně ranní dopravní špičky.
Pod nohama nám šustilo suché listí, když jsme míjeli rozmanitá
obydlí, charakteristická pro berkeleyskou architekturu; byla to směs
podivných stylů: viktoriánského, španělského koloniálního, neoalpského
a krabicových činžáků, v nichž bydlelo hodně z 30 000
studentů.
Po cestě jsme spolu rozmlouvali. Začal Sokrates. „Dane, potřebuješ
strašnou spoustu energie, aby ses prosekal mlhovinou své mysli a našel
bránu. Nejdůležitější je očistné, regenerační cvičení.“
„Mohl byste to se mnou zase podniknout?“
„Vyčistíme tě, rozebereme tě a zase tě dáme dohromady.“
„Proč jste to neřekl hned,“ rýpnul jsem.
~ 102 ~