Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Co na tom záleží,“ vykřikl. „Jen blázen je šťastný, když se splní
všechna jeho přání. Bojovník je šťastný, aniž by k tomu měl nějaký
důvod. Proto je štěstí nejvyšší disciplína - nad vším ostatním, co jsem tě
naučil.“
Když jsme zalézali večer do spacích pytlů, svítila mi Sokratova tvář v
rudé záři ohně. „Dane, řekl tiše, „tohle je poslední úkol, který ti dávám, a
ten nepřestává trvat. Dělej vše s pocitem štěstí, buď šťastný jen tak, bez
zvláštního důvodu. Pak dokážeš milovat a budeš moci dělat, co budeš
chtít.“
Začínal jsem být ospalý. Oči se mi klížily a řekl jsem tiše: „Ale
některé věci a lidi může člověk jen stěží milovat a připadá mi nemožné,
aby člověk byl neustále šťastný.“
„Přesto právě toto znamená být bojovníkem, Dane. Neříkám ti, jak
máš být šťastný, jen ti říkám, abys byl šťastný.“ Po těchto slovech jsem
usnul.
Těsně po rozbřesku mě Sokrates jemně probudil. „Máme před sebou
dlouhou cestu,“ řekl. Brzy jsme vyrazili vzhůru do hor.
Jen pomalejší tempo výstupu ukazovalo na Sokův věk a slabé srdce.
Znovu jsem si připomněl zranitelnost a obětavost svého učitele. Nikdy
už nesmím svůj čas s ním považovat za zaručený. Jak jsme stoupali stále
výš, vzpomněl jsem si na podivný příběh, který jsem teprve teď začal
chápat.
Zbožná žena kráčela po okraji útesu. Několik set metrů pod sebou
uviděla mrtvou lvici a kolem ní naříkající lvíčata. Bez zaváháni se vrhla
dolů z útesu, aby měla lvíčata co jist.
Sokrates by asi v jiné době a na jiném místě dokázal udělat totéž.
Stoupali jsme stále výš, většinou mlčky, přes řídce zalesněný skalnatý
terén, až za hranici vegetace.
„Kam jdeme, Sokrate?“ zeptal jsem se, když jsme se zastavili,
abychom si krátce odpočinuli.
„Jdeme ke zvláštní mohyle, k posvátnému místu na nejvyšší planině
daleko široko. Bývalo to pohřebiště pradávného domorodého kmene, tak
~ 183 ~