Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Nezdálo se mi, že se to nějak zvlášť hodí k mé současné situaci, ale
uvolnil jsem své vědomí a doufal jsem, že mi můj Pocit poradí. Nic se
nestalo. Byl jsem tak ztuhlý a rozbolavělý, že jsem se už nedokázal
soustředit. Řekl jsem si, že to snad nebude podvádění, když se na kámen
postavím a udělám několik plynulých pohybů t’ai chi, čínských cviků
pomalého pohybu, které mi Sok ukázal.
Pokrčil jsem kolena, pomalu jsem se nakláněl dopředu a dozadu,
otáčel se v bocích, mával rukama a řídil přenášení váhy svým dechem.
Mysl se mi vyprázdnila a pak se v ní objevila vzpomínka.
Před několika dny jsem pomalu a opatrně běžel k náměstí Provo
uprostřed Berkeley, kolem radnice a přilehlé střední školy. Abych se lépe
uvolnil, začal jsem se podle t’ai chi kolébat dopředu a dozadu. Soustředil
jsem se na plynulost pohybu a na rovnováhu a připadal jsem si jako
mořské řasy, vlnící se v oceánu.
Několik kluků a děvčat ze stření školy se zastavilo a pozorovalo mě,
ale nevšímal jsem si jich - nechal jsem svou soustředěnost plynout s
pohyby. Když jsem skončil a vracel jsem se, abych si přes trenýrky
natáhl tepláky, ohlásilo se mé obvyklé vědomí: „Jestlipak jsem dobře
vypadal?“ Dvě hezké dívky se na mne dívaly a smály se. „Asi jsem na ně
udělal dojem,“ pomyslel jsem si, strčil jsem obě nohy do jedné nohavice
a upadl na zadek.
K těm dvěma dívkám se připojili další studenti. Chvíli jsem byl na
rozpacích ale pak jsem si lehl a řehtal se s nimi.
Stál jsem na kameni a přemýšlel, co by na té příhodě mohlo být
důležité. Pak se mi rozsvítilo; mám pro Sokrata něco, co by stálo za to.
Vešel jsem do kanceláře, postavil se před Sokratův psací stůl a řekl
jsem: „V životě nejsou žádné obyčejné okamžiky.“ Sok se usmál: „Vítej
doma.“ Zřítil jsem se na pohovku a on
uvařil čaj.
Od té doby jsem každý okamžik v tělocvičně - na palubovce, stejně
jako ve vzduchu - přijímal jako něco zvláštního, co vyžaduje celou mou
pozornost. Ale potřeboval jsem ještě další lekce, protože - jak mi
~ 131 ~